VÁNOČNÍ BLOG: Vánoční stromky podle jakéhokoli přání

Prodávám vánoční stromky. Začínám dva týdny před Vánocemi a ať si kdo chce co chce říká, končím až o Štědrém dnu. Jedle, borovičky, smrčky, hlavně těch stříbrných, těch mám hodně, ty se mi líbí ze všech nejvíc.

Někdo se kolem stromků jen tak mihne, jiný si udělá i delší procházku, vybere si třeba si se mnou i popovídá. 

„Tak dneska to máte za dvě stě pade,“ a téměř každého příjemnou cenou překvapím. Často se ke mně lidé vracejí, takže mnohé už pokládám za štamgasty a to je příjemné.

Třeba pan architekt. Protože vloni jsem na něm poznal, že s výběrem moc spokojený moc nebyl, letos jsem ho ohromil skvostnou krasavicí. Když on je opravdu nezvykle náročný, to víte, mistr svého oboru. A představte si, že jsem se ani trochu nemusel obávat toho, že by na jemu vybraný stromek měl zálusk někdo jiný.

Čím to? Ono je to totiž tak. První tři roky jsem se divil, proč si ze šeredných stromků pan architekt vybírá právě ten nejhorší. Že by špatně viděl? Nebo si snad myslí, že za chcípáky dávám slevu? Kdepak, tak to není, protože mi pokaždé nechává velké spropitné. Právě loni jsem se ho osmělil oslovit, že si myslím, že si mohl vybrat daleko lépe.

„Cože? Líp? To ani náhodou!“ vyjel po mně jak slepice po flusu. A následovalo velké vysvětlování.

„Víte, jsem architekt. Architektura, to jsou převážně strohé pravidelné čáry, kvádry, krychle a oblouky. A s tím když pracuji každý den, následky na sebe nenechají dlouho čekat. Tolik si pak doma lebedím při pohledu na vánoční stromeček od vás. Víte, kdybych toužil po preciznosti, koupím si smrček umělý a mám na deset let vystaráno, ale tady, tady já si pečlivě vybírám. Ty nahodilosti, ta nesouměrnost, to je něco naprosto úžasného, to je pravá příroda! Nic strojeného, chápete?“

Z letošního smrčku se dvěma pokroucenými vrcholy byl naprosto unešený. Proč? Protože navíc se už od spodu kroutil jako rozžhavený paragraf a na jednu stranu přepadal proto, že na ní narostlo o šest větví víc. Tak takovýhle děs a běs bych dal i zadarmo, ale ne tak panu architektovi, kterému jsem za něj s radostí zaúčtoval mimořádných tři sta. Za to mi přidal ještě pajcku na pivo a poplácal po zádech: „Tak zase příště, hochu! Spoléhám na Vás!“ a oba jsme byli zdařilým obchodem nadmíru spokojeni.

Pak by tu byl ještě jeden týpek, pan učitel, který vybírá taky mizerně. Neznalému věcí by mohlo připadat, že patří do stejně morbidní kategorie jako pan architekt, leč není tomu tak. Pan architekt má vybraný styl, zato pan učitel ho nemá ani co by se za nehet vešlo. Tomu kdybych nabídl sušku bez jediného jehličí, na místě by mě štěstím uobjímal. No, možná trošku přeháním, ale faktem je, že zrovna on pátrá po těch stromech, které to mají za pár. Ano a bohužel, i těch tady pár mám. I u něj jsem byl na vysvětlení zvědavý, on zas nadmíru překvapený mou reakcí. Třeba si myslel, že se ho snažím obvinit ze stromové nekrofilie. Naštěstí mi uvěřil, že jsem jenom pouhý zvědavec a rozpovídal se.

„Víte pane, to já si proto vybírám ty nemocné a skomírající stromky, abych jim mohl dát smrt důstojnou. Aby si zbytek života užily kvalitně, aby poznaly kouzlo Vánoc, teplo a krásu jednoho z domovů. Zprostředkovat pro ně jakousi euforizující euthanázii, kterou by v mrazu a větru nezažívaly.“

Sice ho ne tak úplně chápu a z prvního úsudku jsem ho měl za cvoka, ale naštěstí se z něj vyklubal jenom jakýsi ředitel LDNky pro stromy dosluhující.

No a jaký stromek mívá rodina naše? Velký, no hóódně velký stromeček. Jednak máme poměrně prostorný obývák, ale v hlavách našich dětí hlavně monstrózní představu o tom, že čím větší strom, zákonitě tím více pod ním musí být dárků. Aby to nevypadalo blbě, že jo? Les by byl ideální.

V tomto se nám loňský rok obzvláště povedl. Na první pohled mi stromeček nijak velký nepřipadal, ale když mi při přesunu uvízl už při zabočení z verandy na chodbu, tušil jsem, že letos budou děti velice spokojené. Stromek musel dovnitř jinudy. A taky že šel. Sice oknem, které se pak nedalo vůbec přivřít, protože z něj čouhaly větve až na ulici, ale co bylo nejpodstatnější - byl tam! Hověl si tam majestátně, na trůně jako kdyby byl a jeho ohnutá špička se po stropu pnula jako pralesní liána. Obývák bohatě voněl svěží lesní vůní a když padal sníh, dovnitř zabloudilo pár sněhových vloček. Když navíc ještě i zafoukalo, v rozích pokoje se nám k převeliké radosti dětí začaly tvořit závěje.

Vánočné strojení nebylo jednoduché, ale vzájemnou šplhací pomocí jsme i to s vypětím všech sil zvládli. Naplácat pár ozdobiček a svíčiček bylo však hračkou oproti plazení se přes les do kuchyně, aniž by nespadla jediná koule nebo abychom neutrpěli přes obličej šlehanec. O nemožnosti sledovat televizi, kterou přes větve nešlo vidět, ani nemluvě.

Přítomností stromečku pokoj sice ztemněl, ale my se báli jen trochu. Tím spíše vyniklo sváteční kouzlo při rozsvícení všech vánočních svíček. Hlavně však, že jsme měli stromeček, který nemá jen tak někdo.

Jenomže, to bylo vloni, to bylo fajn. Letos je moje manželka nemocná. Stromky pokaždé prodáváme spolu a nemálo lidí se na ni ptalo a já odpovídal popravdě. Skolila ji chřipajzna, sotva se dobelhá tam kam musí a dokonce i čaj jí vaří děti. Politovali ji, soucitně jí popřáli rychlého uzdravení a to mě těšilo.

Já sice umím zabít a připravit kapra na smažení, ale tím moje vánoční aktivita končí. Tak holt letos nebudeme mít desatero druhů cukroví, rybí polévku, manželčin výborný bramborový salát a kapra čerstvě usmaženého. Přesto o vánoční večeři nepřijdeme, neboť ji pro tentokráte slíbili přivézt babička s dědou.    

Brzy budou už čtyři hodiny, tak snad přišli už i ti největší opozdilci a odcházím domů. Otevřu dveře a co nevidím – tři mísy salátu! A to jako proč? To však není všechno! Vedle se povalují úhledné alobalové balíčky – copak tam asi bude? Je to měkké, odhaduju to na kapra. A co ty sáčky? Cukroví a zase kapr! Že by tu babička s dědou už byli? Sice jsem nechápal proč přivezli jídla pro celou ulici, ale asi se chtěli vyšvihnout.

„Ahoj tati, tati!“ křičí na mě děti.

„Byli u nás úplně cizí lidé!“ dodávají.

„Cože? A vy jste jim otvíraly? A kde jsou babi s dědou?“ zajímá mě.

„Ti přece přijedou až v šest,“ kroutí dítka hlavami a jdu si pro vysvětlení za ženou, která se právě probouzela.

„Představ si, stavili se tu naši zákazníci. Ještě, že ne všichni, ale co nám toho přivezli. Jako bych jim snad  povídal, že umíráme hlady“ a přitom se oba smějeme.

Od všech to bylo naprosto nečekané, ale velice příjemné a dojemné. Ano, tak vznikají přátelství, náš Štědrý večer jim nebyl lhostejný. Dnes dostali oni nás, příští rok zase převezeme my je! Budu pro ně totiž mít ten nejkrásnější stromek úplně zadarmo.

Tedy, až na pana architekta a učitele. Proto doufám, že právě ti dnes s výslužkou už nepřijdou. Protože ty jediné bych krásným stromkem určitě zklamal. Crrrr! No jakoby toho nebylo už dost, zase někdo zvoní. Že by už bylo šest? Ještě zdaleka ne! Ach jo, jak to tak vypadá, příští rok si prodejem stromků příliš nepřivyděláme.