Přišel jsem na to poté, co jsem si vyslechnul jednu historku. A protože se s ní hodlám podělit, brzy budete mít jasno i vy. Žádná vláda, nízké důchody, ani nejasnost xtého pilíře, ale mrhání penězi je tím pravým důvodem jejich časté nespokojenosti.
Ano, uvolněnost za volant rozhodně patří. Jenomže až s takovou pohodářkou bych nikam ani jet nemusel :-)
Takže jedeme a to doslova. Mladí měli původně domluvený jiný odvoz, ale ten jim na poslední chvíli vyhořel, takže zavděk museli vzít důchodcovskou ochotou. Na letišti tak očekávali pojistku v nouzi, své „staré“ dobré rodiče.
„Ale já jsem do Prahy, natož přes celé město a taky na letiště nikdy nejel,“ byla poslední slova pana Karla, když ho syn postavil před jasnou věc. A velká výzva k tomu. Pojede do Prahy! A úplně sám. Babička se s manželem bála, takže na uvítanou prý raději něco dobrého uvaří. Takže na letiště! Joj, kdyby jenom na letiště. Na nějaký Terminál, tedy někam, o čem v životě nikdy neslyšel.
Trasu Karel studoval na počítači dlouho do noci. Co nejdřív musí natankovat, koupit dálniční známku, to zvládne. Pak se kilometr po kilometr seznamoval objezdem Prahy a kde co nejblíž a za co nejlaciněji zaparkovat. Karel skoro nespal – obavy a stres, to bylo něco na něj. 100km trasa mu nedovolila usnout – kdy má vstávat, v kolik vyjet a zvládne z dálnice odbočit a koupit si kafe na benzínce? Manželka nezklamala - domácí svačina v sáčku a ranní káva v termosce tento problém vyřešila.
Karel vyjel tři hodiny před příletem. Jen tak pro jistotu, protože co kdyby! Může píchnout, auto se porouchat celé, zdržet ho může objížďka, cizí nehoda, první pomoc, následné čekání a vyšetřování, vlastní zdravotní indispozice! A co náhlá změna počasí? Vítr, déšť, i tornádo se přes české území čas od času přežene! Ještě, že nemusí nikde zastavovat, zdržovat se. Na možnost zabloudění po Praze přichází až cestou, a že se mu z toho orosilo čelo! On to věděl, že špatně zabočí, že jeho cesta skončí katastrofou – a zalitoval, že nevyjel o den dřív!
Navzdory všem možným negativním možnostem přijel hodinu a čtvrt před příletem. Parking C našel, jen v tom spletitém zastřešeném parkovacím mraveništi dlouho hledal místo. Hlavně neztratit parkovací kartičku, najít opět své auto, zjistit, kde se parkovné platí. Ze zavřených závor, (pracoval celý život jako podnikový vrátný,) má panickou hrůzu a sny, v kterých ho závora drtí napadrť a malé Karlíky.
Karel vstupuje na letiště a brzy Terminál 1 najde. Po chvíli si troufne popojít vlevo i vpravo, nachází záchod, restaurace a bankomat s kávou a nejrůznějšími laskominami. Ale ty ceny! Domácí svačina vzala za své už cestou, tady si Tatranku za 29 Kč sice odpustí, ale předražené kafe už ne. Zaslouží si ho, přílet má mírné zpoždění, pak to obligátní čekání na kufry, ale nakonec je rád. Dvouhodinové parkování ho vyjde ještě za stovku. Takže si to všechno popořadě sečtěme. Benzín ponechme stranou, ale za známku 440 Kč (desetidenní neměli,) stovka parkování a padesátka kafe. Summa sumárum 590 Kč. A k tomu všechny ty obavy, stres a kruhy pod očima - k nezaplacení! A teď si tuto prachbídnou psychiku zdesetinásobněte pro případ, že by vás senior až důchodce odvážel na odlet, kdy teprve o něco jde! O dovolenou, o zmeškání, o problémy, o peníze, o nervy všech!
Toto vše teď srovnejme s přístupem mladých mladí, kteří měli jet na letiště původně. Pravděpodobně by to vypadalo asi takhle!
Crrrr! Zvonění budíku v jejich ložnici a následné zaklapnutí. Po půl hodině: Milane, to není normální. Je sobota a zvoní nám budík Co se děje? „Nevím.“ Vzpomeň si, tys ho večer natahoval. „Jo aha.“ Tak co? Co se děje? „Vašákovi, letiště. Nevíš v kolik tam máme být?“ Já? Já bych měla vědět? No to snad ne! Ani o tom, že s tebou někam jedu, nevím. „Pojeď zlato, něco mi říká, že přiletí v deset.“ To nestihneme. „Ale to víš, že jo. Postav na kafe, kofein nám pomůže.“
---
Milane, jedeme po dálnici. „Jo.“ My ale nemáme známku. „A posíláme snad někomu dopis?“ Ha - ha.
"Neboj, miláčku. Eště ma nechytili, eště ma nedostali. A taky nedostanú! Zastavíme na kafe?“ Blázníš? Ještě nejme ani v Praze a za půl hodiny nás budou vyhlížet. „No tak jo, no.“
Milan s manželkou byli v pohodě. Nestudovali cestu ani parkování a přežili i bez svačiny. Ušetřili si nervy, necelých šest stovek a taky spoustu času, protože zaparkovali hned u letiště, kde je patnáct minut čekání zdarma. Stačila jim však jenom jedna, protože výletníci je už nedočkavě vyčkávali. A jak rádi na mladistvý odvoz počkali! A kolikpak je výlet do Prahy stál? Sice trochu riskovali, ale kromě benzínu nic navíc.
No, tak to vidíte, takhle se věci mají, takhle zbytečně důchodci utrácejí. A to všechno jenom proto, že jsou zodpovědní, spolehliví, přemýšliví, čestní a důslední! Zatímco mnozí mladí…
