Už je to dobrý, měl jsem to skrz!

Vzpomínka na loňské horké léto, na úraz kopáčem, při kterém sice nešlo o život, ale o pořádnou dávku naštvanosti. Abych ji zmírnil, snažil jsem se ji oblbnout humorem.  

Bylo léto, období sklizně slámy. A protože máme koně, a přátelům jsme dováželi na jejich pole celý rok hnůj, nastal den, kdy nám výpomoc oplatí oni. První nakládka šesti balíků slámy na podval proběhla bez potíží, tak jako vykládka na statku, ale ta druhá… Vykládka! Už přesně nevím, kolikáté shození balíku to bylo, ale sešup shora s následným zastavením, aby se nepatřičně zakutálel, no prostě, tento proces vyžaduje určitou sílu a zručnost. Já s Olinou nahoře, protože vyklopit balík, když se nemůžete pořádně zapřít, jde dosti ztuha. Ovšem ani dole, kde 350kilogramový kolos nabírá rychlost, není situace jednoduchá. Tam na svou šanci číhá 16letý Kuba se svými 60 kily a kopáčem čtyřhrotým v ruce.

Tak ten to tam jednou nezvládl. Snad bylo shození balíku svižnější, nebo na zemi víc zapéroval, prostě se stalo to, že ho svým tělem a pracovním nástrojem zastavil za cenu probodnuté nohy. Ále skrz! Ano, skrz naskrz, úplně durch, tak jako vstřel a výstřel. Přišpendlil se, nehnul se. Že se něco děje, jsme se my tam nahoře dovtípili až tehdy, kdy nás o stavu věci na zemi Kuba skromně uvědomoval.

„Asi mám něco s nohou,“ podotknul a šup, hned jsem byl dole. Ze čtyřky kopáče se v mžiku stala trojka. Ten bodec momentálně neviditelný mu důkladně proťal nohu pod kotníkem. Ále fest! Než jsem se nadechnul a mohl odborně něco prohodit, nebo to psycho aspoň vyfotit, Kuba mi nedal šanci, zaťal zuby, protože mít v sobě kopáč se mu ani trochu nelíbilo, a z nohy si ho na jeden zátah vyňal.

„Už je to dobrý, ani krev neteče, shazujte dál!“ informuje nás, že všechno je cajk. Já si to ale nemyslel, a Kuba po půlminutě už také ne, protože nohu měl slabou, neposlušnou, začal ji cítit.

„Super! Takže jedno máme vyřešené. Kopáč s námi do nemocnice nepojede,“ vyslovil jsem plán záchrany, a nikdo neprotestoval.

Ještě, že máme auta dvě. To silné necháváme zapřažené za podval, protože až se vrátíme, máme slíbenou další várku slámy. K ošetření pojedeme stařičkou fiestou. No, i když jedeme... Z kopce jí to frčí, to zas jo, ale nahoru je dýchavičná až běda, že by nás i autobus předjel. Naštěstí to máme z Vysočiny do okresní nemocnice z kopce.

Za 25 minut jsme byli tam. Splavení, nepřevlečení, ale zato s kartičkou pojišťovny. To já zas vím, že je potřeba, nebyl jsem tam poprvé. Aniž bych věděl, kolik lidí je v čekárně, paní na recepci empatickoplurálně žádám o upřednostnění, protože máme proděravělou nohu, která bolí, otéká, nabírá do gangrény, vymýšlím si, protože jsem lékař. To ji pro jistotu sděluji také, aby požadavku přisuzovala VIP důraz, až bude do chirurgické ambulance volat. Vše přislíbila, a já měl ze sebe dobrý pocit.

Ten však ze mě minutu po minutě rychle vyprchával, protože po půl hodině čekání nás „předběhla“ vysmátá paní se špinavým obvazem na předloktí, takže jasný kontrolní převaz hovadiny, pán o berlích bez jedné boty, takže výron, na který by stačilo pofoukání, a mladík, který se pořád držel za ucho, takže buď náraz blbce do kebule, nebo výběr špatného oddělení. Nechtěl bych být nefér, ale zranění naše mi připadalo nejvážnější. Ale tamější chirurgie byla zřetelně případem, kdy pořadí určuje dominantní sestra podle ksichtu. To ji pak naprosto chápu.

Ale ono to ani uvnitř nebylo o nic lepší. Pomalost, neorganizovanost, nechuť, jak jsem mohl z vlastních návštěv usoudit. Tři sestry čučí, jedna pracuje, doktor čeká a všeho se doprošuje. Tady kdyby šlo o život, řeknu vám, nezařizovat pohřeb dopředu, by bylo ztrátou času.

No nic, když vešla sestřička a chtěla zas někoho jiného, dovolil jsem se jí co nejasertivněji zeptat, jestli přijdeme na řadu ještě dnes. Prý určitě, že o nás ví, že sálek pro nás se ještě desinfikuje. Zíral jsem, zkoprněl jsem. Pro nás? To tam jako musíme jít všichni? Špinaví, smradlaví a rovnou do vydesinfikovaného? A taky už pěkně hladoví, protože po druhé vykládce jsme měli nakročeno k obědu, ale místo něj nás čekal průpich, cesta, a už téměř hodinové čekání. V břiše mi začalo kručet, takže po vzájemné domluvě jsem se vyslal do kantýny s tím, že Olině a Kubovi taky něco přinesu.

Objednávám si zelňačku s úsměvným prodavaččiným dovětkem, že mám štěstí, protože je to poslední porce, takže ostatním nechávám připravovat toasty. Odcházím si sednout, což mi ale vydrželo jen krátce. Už první sousto polívky mě dostalo do pozoru s výkřikem: No to snad ne!

Paní od pultu se zhrozila, kouká na mě jak čivava do batohu, a já lačním po odpovědi, proč mám v polívce půl kila soli. Nic se nedozvídám, dialog se nekoná. Můj druhý, už odevzdaný výkřik zněl: Přidejte toast.

Co já vím, třeba sůl v hrnci klesá, ale to by sakra ženská měla vědět a upozornit mě, nebo snad ne? Ale možná mě přece jenom varovala, ženským způsobem mezi řádky tím, že se jedná o porci poslední.

Nesytě naladěn, ale zato s toasty přicházím do čekárny, kde to vypadá na zlepšení nálady. Protože se tam pohybuje sestřička a společně s ní i naděje, že po více než hodině přijdeme urgentně na řadu. Jenomže její návštěva čekárny byla poněkud jiného charakteru než předpokládaného. V ruce sprej, kterým stříkala kde co, a snad mě šálil zrak či co, nejvíc kolem našeho místa. Pak mě snad šálil i sluch, protože drmolila něco v tom smyslu, že tady něco smrdí.

Abych se neunáhlil, chvíli jsem si dával dvě a dvě dohromady, přičemž jsem došel k jasnému závěru. A to bylo něco na mě, nás nikdo urážet nebude!

„Paní uklizečko, a to jako myslíte jak, že tady něco smrdí…“ začnu zhurta.

„No dovolte,“ ohradí se, „nevidíte, že jsem zdravotní sestra?“ hlásí se hrdě ke svému povolání.

„No, já tady vidím jenom někoho, kdo se tady ohání pičifukem s dezinfekcí a k tomu má nemístné kecy.“

„Udržuju to tady v čistotě, ne? To k mé práci taky patří, nemyslíte?“

„A víte, že myslím? Ale taky si myslím, že byste měla věci nazývat pravými jmény. Nic? Nic vás nenapadá? Mohla byste mi ukázat to vaše něco, co tady smrdí? No, nebojte se,“ popohnal jsem ji, když váhala.

„No, prostě něco, co já vím…“ zbaběle nepřiznala.

Tak já vám to řeknu, nemilá paní, já totiž vím, že tady nesmrdí něco, tedy žádná věc, ale prostě a jednoduše to jsme my. Proč se to bojíte říct? To my tři tady páchneme, a já vám řeknu proč. Protože jsme v tom horku venku pracovali, a s děravou nohou jsme na nic nečekali, a hned sem jeli, víte? A nesmrdělo by to tady tak moc, kdybysme tady netrčeli tak dlouho, kdybysme se od rána nepotili, víte, voňavá sestřičko? A když se pracuje, tak se občas přihodí úraz, víte?“ a chudera sestra přitakala.

„No výborně, tak určitě víte i to, že krávy neznají neděli, takže to taky pracujeme, aby měly každý den sucho pod nohama, aby mohly žrát a taky srát, aby vy byste mohli mít mlíko a maso, víte, tak proto tady smrdíme, už tomu všemu rozumíte? Pořád jsme pro vás věc, co tady smrdí, no řekněte mi, no? Pořád jsme pro vás něco, co tu páchne? Cítíte to? Připadám vám snad jako něco?“ a přiblížím se k ní více než na osobní vzdálenost. To o vlastních kravách jsem si sice vymyslel, ale byl to názornější příklad, než kdybych mluvil o koních.

„Promiňte, promiňte, hned přijdete na řadu…“ myslím, že pochopila.

Dlouhé, předlouhé ticho následovalo. Až ho utnul příchod jiné sestřičky, která si Kubu konečně odvedla. Dostal tetanovku, rána vyčištěná, je to mladý kluk, zkusí to bez antibiotik.

Při zpáteční cestě se fordík do kopců zadýchával jako obvykle, a snad mi to pro tentokrát prominul, moc jsem mu nevěnoval pozornost. Myslel jsem totiž na to, jestli nebylo mé řečnění příliš tvrdé - na paní v bufetářku, na sestřičku, pohledy na ostatní v čekárně, když jsem se vypovídával. Ale ne, bylo to jen důrazné, takže kdyby se podobná situace někdy opakovala, ze vzteku bych neslevil. Dělat z nás nevychovance, povyšovat se na nás nikdo nebude.