Úděl nedočkavce

Jestli si myslíte že víte, jak dopadne Karlův dřívější příjezd ze služební cestu domů, tak si to myslete. Já však tvrdím, že něco si myslet, znamená h---- vědět. Takže: Cožpak si dát jedno velké cestovní prázdninové varování - zamyšlení? 

Cesta domů Karlovi rychle ubíhala. Provoz minimální, žádná nehoda, ani jedna objížďka, jelo se pohodlně, jel svižně. Služební cesty neměl rád, ale když skončí o den dřív, hned je z ní návrat veselejší. Karel cestování za vzděláváním nevyhledával, na rozdíl od některých kolegů nepovažoval nejrůznější školení za příležitost k vyhození si z kopýtka. On byl jiný - pro čestnost, pro věrnost, pro ostatní – ukázkový rodinný typ. Jako pokaždé přiveze dětem drobný dárek, pro manželku doufá v překvapení nejmilejší - jistě ji nejvíc potěší jeho nečekaně dřívější setkání.  

Nejvíc se obával  manželčina telefonátu během jízdy, kdy by určitě poznala, že se vrací. Sice by bylo po překvapení, ale i se smůlou se musí počítat. Co se to má stát, ať se stane, to jo, ale proč si s neprozrazením trochu nepomoct?

Zastavuje na čerpací stanici, dává si kafe a koláč k tomu, nespěchá. Teď, zrovna teď když nejedu mi volej! přeje si, ale vyslyšen nebyl. Nezbývá mu tak nic jiného než doufat, že zbývajících padesát kilometrů se k němu štěstí neobrátí zády, že si na něj jeho nejdražší nevzpomene.

„To dáš, tati!“ představuje si, jak by ho zrovna teď podpořil puberťácký synek a co jeho malá holčička? „Tatínku, cos mi přivezl?“ 

S úsměvem na rtech se Karel opět rozjíždí, myslí i na ženu. Copak dobrého k jídlu mu na přivítanou připraví? A potom? Co bude večer? Kdypak až usnou vysílením v láskyplném obětí?

Má ráda, když Karel voní, v tom jí bez okolků vyhoví a zašmátrá v kufříku ze sedadla spolujezdce. Na vylovení parfému z hygienické krabičky sice bylo zapotřebí trochu manuálního grifu, ale zvládl to. Hlavně při tom neslevit z pozornosti řidiče – povedlo se obojí. Trochu se postříkat, to je už maličkost.

Je rád, že na vonění už myslet nemusí. Jak se zná, na své zkultivování by dovedl i zapomenout. Taková drobnost, ale pro manželku ohromně důležitá. Karla má ráda voňavého, upraveného, svěžího, tak proč jí nevyhovět.

Zatraceně! Málem by zapomněl na jinou chybičku. Rozepnuté košilové rukávy - jeho další neřest ležérnosti a uvolněnosti. Tak to by rozhodně neprošlo, na to je háklivá až až! Už nespočetněkrát ho proto nazvala hajdalákem! Naštěstí si to stihl uvědomit ještě v autě.

Právě vjíždí do svého města, na konečnou úpravu má ten nejvyšší čas. Opět nečeká až na zastavení, to by se mu mohlo vymstít. Nechávat důležité věci až na poslední chvíli rozhodně není jeho zvykem. Ani teď ne, moc dobře ví, jaké je to být vtažen a zmítat se ve spárech náhody.

Co kdyby potkal manželku právě se vracející z práce hned po zastavení? Nenavoněného a neupraveného? A že je to zrovna v tuto dobu velmi pravděpodobné. Hrůza pomyslet! Takhle to Karel vůbec nechce, chce myslet jenom na to, jak bude překvapená, až ho tak brzy uvidí.

Přestože je Karel pravák, levou ruku má obratnější. Knoflíček vpravo si za jízdy zapíná bez velkých obtíží, to levý rukáv bude tvrdším oříškem.

„Sakra, sakra!“ nejde to, vzteká se a času mu zbývá málo. Ještě jedna křižovatka a je doma. Snaž se, soustřeď se víc! Nedaří se. Neohrabané prsty potřebují víc zrakové pomoci.

Zrovna v momentě, kdy se na neposlušný rukáv zadívá až příliš dlouho, naskakuje na semaforu červená.

Rána jako z děla, zasažené auto se na silnici zmítá jak hadrová panenka. Další nárazy do stran, rychlost se pozvolna snižuje. Na závěr přemet a potlučený vrak k nepoznání se na střeše dotáčí jako káča. Hrobové ticho, hlouček lidí, kvílení sanitky.

Karlova manželka je blízko a když prochází kolem nehody, ze zvědavosti zpomaluje. Veškerý zmatek, spěch, marná snaha a strach už pominul. Zahlédne už jenom nosítka s přikrytou obětí, jak se z pod plachty bezvládně sesouvá levá ruka.

Jak je to jen nevkusné, hajdalák jeden! pomyslí si. Zrychlí, co nejrychleji pryč od té hrůzy! Připomnělo jí to zavolat manželovi, aby byl na zpáteční cestě velmi opatrný.