Týpek "16"

Že bude můj syn poněkud neobvyklý, krystalizovalo už kolem jeho třetího roku. Byť se traduje, že prvorození a o to více chlapci, jsou v batolecím a ještě i pozdějším věku vývinově těžkopádnější, do této tolerované opožděnosti můj zářný synek nespadal.

On ji překonal. Všem okolo svým umem dokazoval, že právě on je tím, kdo se nachází až daleko za touto shovívavou benevolencí.

Příkladem nechť je událost z návštěvy před třinácti lety, s přibližně stejně starou holčičkou našich hostitelů. Krčila se před Dankem v rohu svého pokoje proto, aby ji nezajel. Bála se jeho ustavičného povzbuzování „auto brrrm, brrrm, auto brrrm, brrrm,“ když jezdil na malém kole s postranními kolečky pořád dokola. Tak jsem se jal malou holčičku konejšit, přesvědčuji ji, že malého Danečka se bát nemusí a očekával její zklidnění. Jenomže milá holčička mi odpověděla třemi souvislými větami, moudrými a dlouhými větami a to naprosto srozumitelně. Jako kdybych slyšel dospělého. Propastný rozdíl korunoval Danek poté, co dojezdil. Jeho odpověď na to, jak si zajezdil, zněla: „No, když ono se to brrrrm, brrrrm, pořád kýve tak a tak.“ Laskavě si povšimněte pouhého přítomného času. 

Přeskočme asi tak třináct let. Danek nám roste, moudří a někdy umí říct i souvislou větu. Ovšem správně jenom tehdy, když něco hodně potřebuje. Dobře, přeháním, chodí na gympl a na to, kolik hodin, nebo spíš minut denně věnuje školní přípravě, si vede vcelku obstojně. Je fakt, že toho ani dnes moc nenakecá, ale zase si říkám, proč by měl, když není potřeba. Já si taky se svým verbálním málem vystačím.

Hodně času mu totiž zabírá fotbalové fandovství pro Arsenal, filmová a herní počítačová mánie a samozřejmě sport, jeho florbal.

Když jsem se na něj šel podívat poprvé, zápas proseděl na lavičce. O rok později střídal a když jsem viděl jeho první gól, jásal jsem. S míčkem se dostal na levou stranu, jen kousíček od autu, v bráně chlap jak hora, úhel vykrytý tak, že bych vsadil boty, že mezi ním a tyčí ani špendlík nepropadne a co na to ten můj zoufalec? Nevěděl co, tak vystřelil. V tom momentě jakoby se míček ztratil, dobrých pět vteřin ho nebylo. Brankář se začal ošívat a snažil se tak šikovně, že se za ním začal pomalu šourat do brány. Uviděl jsem ho! Ke zrychlenému loudání až za čáru jsem jistojistě svou vůlí přispěl i já. Gól Pardubicím, to se cení! V současnosti je to o poznání lepší, vždyť mu to přihrává i střílí mnohem častěji, navíc i bez mé blízké pomoci. Bez ní dokonce i líp.

Teď právě chodí do tanečních. A jak jinak, po každé lekci se nadšeně a s pečlivou pravidelností schází s taneční s partou, doplňujíc při tom vytancované tekutiny. Tak tohle jsem já nezažil. Já do tanečních dojížděl a vlastně si na ně ani moc nevzpomínám. Také si nepamatuji, že bychom je měli tak pestré jako on. Například si při první prodloužené předávali jakési sympatizující lístečky. Kdo se komu líbí, komu se s kým dobře tancuje, takže se jednalo o jakési povšechné zaujetí.

Já nevycházel z údivu a polívalo mě horko, protože Danek patřil mezi ty hochy, kteří si pro neustálé lístečkové přebírání nemohl se všemi nápadnicemi ani pořádně zatancovat.

Pak si je holky a kluci spočítali a přiznávali. Můj tanečník dospěl k číslu jedenáct a doma ten roztržitý blbeček našel v druhé kapse další tři. Škoda, mohl být druhý nebo třetí. No jo, co k tomu říct. Jenom mi to potvrdilo, že je opravdu můj.

Takže, co k tomu dodat, můj milý Danečku? Nevadí mi, že mě při našem běhání předbíháš, doma přetláčíš v páce a pořád si ze mě děláš srandu. Proto mi to nevadí, že při běhu, když jsem upadl, jsem se stačil nejenom sám zdvihnout a znovu rozeběhnout, ale hlavně jsem běh s tebou přežil. Rovněž při našem domácím silovém souboji mi ruplo ramenním kloubu jenom trochu a zdá se, že se to 14denní rehabilitační fyzioterapií vyřeší a já budu zase moct hrát tenis a na nic se nevymlouvat. A co se těch tvých legrácek na mou adresu týče? Proč bych se měl zlobit, když jsem tě k nim pozvolna přivedl já.

No a co ti k Tvým narozeninám přát? Snad ti není málo to, že všechno nejlepší a jen tak dál. A kdyby snad něco, jako vždy mě můžeš požádat o tvoji jakoukoli první radu, paličáku jeden!