Tři kraťasy v jednom

Soutěže se nemůžu zúčastnit, ale protože jsem poměrně paličatý, trvale neúspěšný typ, s nutkáním se zkusím vypořádat po svém. Proto kdybych mohl, bylo by to o tom, co se stalo na jedné bujaré slovenské svatbě, které jsem se asi tak v deseti, dvanácti letech zúčastnil. 

Když si vybavím  to, co si z ní pamatuju (téměř nic kromě toho, že jsem z přejedení zvracel,) a vzpomenu si na to, co se později probíralo, mlhavě mi vychází asi toto: Chaos nad chaos, chuchvalce nametených tanečních zoufalců na parketu a do toho všeho vyhlášení nějaké ujeté společenské hry, která svatebčany přinutila k párování. Pusa nalevo, pusa napravo, třesky plesky o ruce a pak tření o nosy, během kterého vzrušení kde kdo nevydržel a začal se s nejbližší osobou cumlat. Pak se nějak přihlouple poskakovalo, takže se partneři a partnerky vyměnili a dělalo se to samé, ani nevím kolikrát kdo s kým a tak pořád dokola. No lidi se u toho smáli docela dost a nějaké výkřiky z davu byly fakt vydařené: „Ať žije infekční mononukleóza! Nejlíp líbá Vierka! Olina mi hryzla do jazyka!, ale největší ohlas způsobil tento: Postavil se mi!

Organizátorský pantáta z pódia se nabízené šance pohotově chytil a vítězství v nevyhlášené soutěži o nejlepší hlášku přiřkl tomuto poslednímu křiklounovi, kterého vyzval k sobě na jeviště. A nyní kontrolní otázka: Jak vítěz odpověděl? Chlapi už vědí, některé ženy tuší. Když pravdivě, tak jedině: Já nemůžu!

V druhém příběhu bych psal o tom, jak jsem vyráběl ptačí budku. Byl prosinec, pozdní odpoledne, teplota kolem nuly, další den mělo začít sněžit, takže jsem slíbil, že to do tmy v pohodě zmáknu. Jenomže: Materiál v kůlničce, nástroje v garáži a hlavně to mezi tím, tedy já, nevěstilo nikterak hodnotnou spolupráci. Leč věřil jsem si a nadšeně začal. Na dno budky jsem nějakou desku našel, sice trochu delší, než se hodila, ale ber nebo nech být a já jsem spěchal. Zkrátit ji přece můžu vždycky. Na pravou a levou část jsem našel tenčí desky a kupodivu i skoro stejně vysoké, ale když jsem je ke spodku přibíjel, byly tenké až tak, že se třepily, odtrhovávaly. No a protože jsem jiné neměl, napadlo mě, že je mezi dva hřebíky zepředu a dva zezadu napasíruju. Pak jsem hroty hřebíků ke dřívkům z obou stran kladívkem stloukl a ono to překvapivě drželo. Tedy, když se s polobudkou příliš necloumalo. Mírnou viklavost určitě zpevní střecha, byl jsem pln optimismu a přibít levou a pravou stříšku se mi jakš takš podařilo, třebaže se o dvě zcela identické poloviny nejednalo. To však vůbec nevadilo, protože levá, delší část střechy hmotnostně téměř přesně vyvážila přečuhující spodek na pravé straně, který jsem chtěl později zkrátit. Jedině dobře, že jsem nemusel, budka by se mi do svěráku stejně špatně strkala. Už mi chyběla jenom zadní stěna a bude hotovo. Podařilo se mi najít jakous takous překližku, kterou jsem sekyrkou do patřičného tvaru osekal. No, patřičného, – trocha vzdoušku z centimetrové mezírky snad žádného ptáčka neofoukne. Nakonec přitlouct pár hřebíčků na úchyt drátků k zavěšení na větev a na výsledek v rekordním čase s minimem materiálu jsem mohl být vskutku pyšný. A taky že jo, neboť před plotem se denodenně shrocovaly děti, pozorujíc sýkorky, kterým jsem do budky servíroval to nejlepší. Příjemný pocit z nevšedního kutilství mě hřál u srdce až do okamžiku, než jsem cestou z práce domů míjel jednu debatující rodinku na našem chodníku a uslyšel jsem: Jé tati, podívej! To je ta škaredá budka, jak se na ni chodí dívat všichni ze třídy!

Do kraťasové třetice uvádím krátký vtip, který se mi líbí natolik, že jsem ho mejlem nejenom přeposlal všem svým dvěma kamarádům, ale i obohatil ho o teplý nápoj: Karel odešel z práce do důchodu, ale protože ho to doma vůbec nebavilo, našel si jinou lopotu. Jenomže s jeho příchody na nové pracoviště to bylo všelijaké, protože snad nikdy nepřišel včas. O pět, deset, někdy i o patnáct minut později, přitom se za zpoždění nikdy neomluvil a ještě si vyprošoval na stole připravené kafe. To mu šéf samozřejmě nemohl trpět, proto se Karla ptá, jestli to předešlému zaměstnavateli nevadilo, co mu na pozdní příchody a příkazy říkali tam?

„No co, co by povídali? Dobrý den pane generále, nedáte si kafíčko? mi na to říkali!“