Toho dne se rozhodl zemřít

Dříve nebo později, jednoho dne, krásného nebo ošklivého, spíš ráno než večer, v malé intenzitě nebo mnohem silněji, to potká většinu z nás – beznaděj, uvědomění si postradatelnosti, zbytečnosti.

Káva a včerejší rohlík k snídani, hledání brýlí, prohlížení reklamních papírů a časopisů z pohodlí obývacího pokoje. Týden co týden, den co den, nic nového pod sluncem. Tradiční křížovka má stále pět úplně cizích výherců, oblíbený leták najdete ve schránce pokaždé v středu a své každodenní dopolední stolice se taky dočkáte. Předpisově tvarované, působivě odpudivé, někdy se zpožděním. Vlastně je dobře, že je tomu tak, ne každá razantní změna bývá vždycky jenom k lepšímu.

Děti jsou z baráku pryč už přes dvacet let, takže v horním patře se uklízí až před jejich příjezdem. Dvakrát nebo třikrát do roka? V přízemí pořád stejná manželka, neustále si stěžující, nad vším brblající, od které si odpočinete - dvakrát nebo třikrát do roka. Dřív bylo líp i fyzicky. Rychleji jste chodili, sportovali jste, nebyli jste za pedofila, když jste se usmáli na mladou holku, zdravěji jste vypadali. A teď? Ráno vypadá váš obličej jako slonem prošlápnutá houska, která se do původního tvaru jen velmi pozvolna přes den narovnává. Měli jste víc kamarádů i kamarádek, kteří vám postupně ubývali do doby, než vám zprvu tak výjimečné slovo pohřeb, začalo všednět. Za mlada jste se rozhodně nesnažili držet emoce pod pokličkou, dřív všechno nahrávalo k lehčímu svědomí prásknout dveřmi, naštvanému vypadnutí z domu, trucování, možná i rozchodu, když jste se s protějškem nepohodli.

A jak je tomu dnes? Je to jiné a ještě horší - sex tomu budiž příkladem. A to je co? nemůže si leckdo vzpomenout. To jsou ty trapné, tolik přeceňované pohyby na někom? To je ta činnost, ze které se po celý život dělá taková věda? Nevídáno, neslýcháno! Karel nakoukne a zkonstatuje, že v tomto směru jsou jeho jediným současným pohybem stále více, jako vlnky se kroutící a šedivějící chlupy v ohanbí. Už není čím konat, kam utíkat, chodit, kam se belhat, stáváte se menším a ještě menším, měníte se v lenocha.

To se neumíš doma převlíknout? To musíš na záchodě smradit půl hodiny? Zase jsi nadrobil, kdo to po tobě má uklízet? A co na to senior? Umím, ale proč a pro koho bych se měl převlíkat? Já nic necítím a nic po mně na záchodě utírat nemusíš! Co jiného na to říct ženě, když se vám dělá blbě už i z jejich vytahaných tepláků a dvacet let vydojené mikiny? A to si tragické oblečení aspoň občas obměňuje, zatímco klišé obličej zůstává. Tedy odpovědi nijak překvapivé na to, když vás na záchodě monotónní zvuk větráku tolik uklidňuje, a bez brýlí nevidíte už ani ubrousek na stole.

Kam z té prekérní monotóniny zmizet? Jak z toho ven? Kam se aspoň na dvě hodiny vytratit? Do hospody, na fotbal, státi se na stará kolena rybářem, nebo se procházet jen tak? Nebo odejít? Na den, na dva, nadobro? Možná jste soucitně vyčkávali - čekali na to, až zemřou rodiče, abyste jim žalem nepřihoršili. Jenomže až se to stane, i tak vás to k ničemu nenakopne. Zpohodlníte, nic vás netěší, rezignujete - vaše motivační světýlko už vyhaslo, nemáte sílu, ba ani chuť ho vzkřísit.

Že nemusí být k stáru až tak černě a beznadějně? Co třeba věčně usměvavé tváře z televize a seriálové rychlokvaškové slátaniny? Vždyť problémy jiných zaujmou a tolik pobaví! A co vaše usilovné luštění křížovek a zvyšující se možnost výhry k tomu? To je taky pasé? Za tři roky vyhrajete jednu knížku o vaření - k vaší smůle zrovna tu od Ládi Hrušky, a seriál si vybíráte podle počtu dílů, abyste zvýšili pravděpodobnost jeho dokoukání do konce. Žití, přežívání, dožívání, to jedině je každého jistota!

Že by vás mohlo zajmout zahradničení? To určitě! A k tomu riziko pádu z žebříku při trhání jablek, nekonečný boj s plísněmi a marná snaha se závějemi listí na podzim. Tak aspoň prožívat radost z krmení a pozorování ptáčků v zimě? Cože? Pomáhat těm okřídleným potvorám, které vám na revanš celé léto serou na auto? No to snad ne!

Tak vidíte, obrovské hurá do života se ani přes zahradu nekoná. Hřebíčkem do rakve vám přispívá i neomalenost a pohrdání od mladých, i když po nich vůbec nic nechcete. Jenom proto, že vypadáte jinak, nespěcháte jako oni a berete důchod. Snad kdybyste šouravým krokem vykračovali k hřbitovu, možná jen tehdy by se na vás chápavě pousmáli, leč v hlavě by se jim už rodila myšlenka předčasné kondolence. Jenomže smůla. Vás při životě stále udržují hrsti léků třikrát denně a zvědavost na slevy ze středečního letáku.

Pro toho, kdo by našel jedno jediné pozitivum, aspoň jeden duchaplný zážeh, plamínek naděje, že důvod k žití po sedmdesátce opravdu existuje, Nobelovu cenu za život!

Přesto o malé naději přece jenom víte, myslíte na ni dosti často, sníte o ní den co den. Je to víra v to, že jednoho krásného rána se už neprobudíte. Smrt klidná, toužebná, vysvobozující. Jenomže copak to jde, se na vyplnění vysněných přání spoléhat? Tím spíš stoprocentně věřit tomu poslednímu? Kolikrát za život jste se jich dočkali? 

A kdo vám poslední touhu splní teď? Neexistující rodiče, Ježíšek nebo Bůh, v kterého jste přestali věřit, když jste viděli umírat dítě? O tom silně pochybuji. Ale kdybyste šel přání naproti, kdybyste se o splnění přičinil vy sám, pak jedině byste měl šanci. Zabít někoho jiného je trestné, ale sebe? Už jenom pro ten únik trestu, který vás mine, je to výhodné rozhodnutí. Nuž, aspoň něco je v tom životě dobře vymyšleno, když už se nejbáječnější věc na světě - kouření vlastní péra, Panu stvořiteli tak hrubě nepovedla.

Protože nic není jen tak a vy chcete opustit svět s noblesou, zachovat charakter byste měl do poslední chvíle. Před definitivním životním počinem napíšete dopis na rozloučenou se závětí a veškerými administrativními formalitami k tomu, protože chcete, aby na vás blízcí vzpomínali jedině v dobrém. Pak už jenom hurá a olé, k dokonalé svobodě máte volnou cestu, můžete konat.

Pozor však na sebevražedné výjimky ve sjednaném úrazovém pojištění, to nepište vůbec nic, protože vám záleží zůstat pro pozůstalé finančně přejícným. V takovém případě žádné prášky, skoky z výšky nebo mašle kolem krku, férově se nabízí vcelku obyčejně vypadající autonehoda. Chvilková nepozornost, srnka přes cestu, překvapivý úhybný manévr, náraz do stromu a – nebyl jste předvídavý. Tato fikce vás navnadí na jistotu betonového sloupu pod mostem, ale svodidla jsou tam dokonce zdvojená. A co mohutný strom? Taky riziko. Stačí netrefit střed přesně a do pole jste odmrštěni jako do bavlnky. Pásat nebo nepásat se v autě? A co airbag? Jak se vypíná? Když nevíte, zjistěte si to.

Rozhodně si dávejte pozor na jiné osobní vozidlo, aby se vám do úmyslu smůlovatě nepřimotalo. Přece nechcete být za suicidálního vraha, který by způsobil těžkosti jiným! Až do posledního okamžiku chcete zůstat sebevrahem korektním, uvědomělým, disciplinovaným - což takle to napálit třeba do tanku? Ano, to je ono, to by šlo. Jenomže to má háček - bojového kolosu byste se nemuseli dočkat ani do konce života. Proto se alternativně nabízí těžký a vysoký náklaďák. Z televizních zpráv přece znáte následky vážných nehod, kdy to osobák napálí přímo do tiráku, ne? Osobní auto zasunuté pod přední kastlí, střecha napadrť, řidičovo tělo ufiknuté s hlavou našrot, co se ve větru kutálí opodál. A co na to svědek za volantem? Nemohl jsem nic dělat, troubil jsem, blikal jsem, nebylo kam uhnout, byl to okamžik, doteď se z toho celý klepu… a jde si obhlídnout škoděnku na levém předním světle. Pro zaručený úspěch to chce jenom jedno – těsně před nárazem se nesklánět, přičemž slabším povahám se doporučeje zavřít oči. No, snad se zadaří, přejte si a známé rčení o tom, že člověk se nebojí smrti jako takové, ale spíš umírání, by Karel rád doplnil o to, že plánování umírání také není vůbec jednoduché.

Sebevrah napsal dopis, vložil ho do obálky a vyjel. Jede deset minut, dvacet, nejlíp kdyby bylo náledí, sníh, nebo aspoň déšť. To aby nebyl za až takového blba, který se v autě zohýbal pro svačinu a první, co by na poslední chvíli zblízka uviděl, by byla značka nákladního auta - pro pozdější čumily obdivný obtisk zrovna na jeho čele. Tak takhle trapně, a zrovna na jeho účet, to ani náhodou!

Jenomže aby zvýšil možnost aspoň deštivého výstřelku koncem horkého léta, musel by se vydat do hor, přinejmenším do Alp. Tak dlouho se mu čekat nechce, únava je to poslední, co by si před smrtí přál. Z Východních Čech čtyři, pět hodin cesty, to by byly nejméně dvě bezpečnostní přestávky. Kdepak, jet tak daleko si netroufá, natož za hranice, odkud by náklady na odtah vozidla a jiné záležitosti s havárií spojené, rozhodně nebyly dopravo-mrtvolně přijatelné. Takže kam? Pro dálnici hraje rychlost, ale tam těžko potkáte náklaďák v protisměru, proto se rozhoduje pro tah z Vysokého Mýta na Olomouc. Tam to zná, tam je to nebezpečné, tam se jezdí rychle. V Mýtě plánuje doplnit lacinější benzín a kafe tam mají také ucházející.

Právě tam zastavuje. Stojí před automatem na kávu, hledá drobné, vyděsí se! Ne proto, že by nenašel peníze, ale v boční kapse svého černého obleku nahmatá obálku. A v ní dopis na rozloučenou! Zakleje. Je to v kelu! Dobrou kávu si kupuje, ale ani trochu si ji nevychutná - vrací se. Musí se vrátit. Přece nemůže riskovat, že se tak důležitý dopis při havárii zničí. Ne, v autě pro něj bezpečné místo neexistuje, nechce experimentovat, nejde to udělat jinak. Navíc má plně natankováno a oheň je nekompromisní. Psaní mělo zůstat ve schránce, na stole v kuchyni, kdekoli doma, jenom ne v saku! Ta hlava děravá, ta zapomnětlivost, ta jeho senilita! S tou jedinou nepočítal, na tu jedinou, jako na smrt zapomněl.