To není na blog, to je na prášky, tati!

Obyčejný rodinný pokec při výletním obědě v restauraci a do toho všechny zaujmu tím, že bych rád viděl synovce a neteřinku, že už jsem Elišku a… (výpadek myšlenkového proudu,) dlouho neviděl. Opravdu, na jméno malého synovce jsem si nemohl vzpomenout.

To se přece může stát každému, no ne? Ale mně se nezajiskřilo ani pod tlakem vlastnoručních úderů hlavového násilí. Prostě okno jako Brno.

„Tys fakt zapomněl jméno?“ zeptá se mě kdosi z přísedících.

„No tak asi jo, no. Ale já si hned vzpomenu, nebojte. Eliška, ta je v pohodě, a ten blonďáček, ten se jmenuje, no tak mi zrovna vypadlo jeho jméno, no bóže! Ale oba jako bych před sebou viděl,“ snažím se jim vnutit svou jasnou představu, jakožto polehčující okolnost.

„Cože? Ty tati fakt nevíš, jak se jmenuje?“

„Ale co bych nevěděl, to víš, že vím, jenom si zrovna nemůžu vzpomenout, no. Kurňa vy s tím ale naděláte! Hluk je tady všude kolem, cizí prostředí k pohodě taky zrovna nepřidá a jídlo nám taky ještě nepřinesli…“ vymlouvám se na všechno a na všechny. 

Sice na mě koukali jak netopýr na rogalo, protože v jídelní části jsme byli nejkrásnější a hluk byl přesně takový, jaký jsme si ho udělali sami, ale aspoň jsem to zkusil. Svou jmennou neznalostí dovádím rodinu k úžasu a nejhorší na tom je, že na mně poznali, že legraci si rozhodně nedělám. Tentokrát nedělám!

„No tak mi aspoň napovězte, aspoň počáteční písmeno,“ žadoním, abych se z trapnosti co nejdřív dostal.

„To snad nemyslíš vážně tati, ty to pořád nevíš?“

Na to už jsem nereagoval nijak a začal to zkoušet jinak než prosebně. Vzpomněl jsem si na minulou návštěvu, jak ke mně dítka přiběhla, pozdravila ahoj strejdo a jak já mám pokaždé ve zvyku je pocuchat, tak u toho vždycky něco prohodím: Ahoj Eliško, ty princezno jedna, ahoj ty fešáku, … nic, ty veliký kluku ... a nic, ty kluku ušatá… se jménem, které mi mozek totálně vygumoval. Ach jo! Nepomohlo ani, když jsem si při vzpomínání pomáhal, k synově nesmírné radosti, rozčechráváním jeho vlasů. Moji naprostou bezradnost děti vycítily a řekl bych, že za pět minut dvanáct od rozhodnutí navštívit odborného lékaře. Za jejich částečné zželení jim tímto moc děkuji. Ikdyž...

„F tati, začíná na písmeno eF!“

„Cože? F?“ Překvapilo mě. A do háje, byl jsem na tom ještě hůř. Zase nic. Když mi už nepomůže ani nápověda, tak co se mnou? A zcela zjevně bude už jenom hůř...

„Nedělejte si ze mě srandu, žádnýho Frantu ani Fandu neznám a nemáme. To bude něco jako Patrik, Jakub nebo možná David?“ nevzdával jsem se. Děti však neříkaly nic, zato jejich výrazy říkaly vše.

"Nebo že by Oskar, Oskárek?" sonduju a připadám si jako tonoucí, jehož stéblo se viditelně vzdaluje. Ne, netrefil jsem se. Chudák já, chudáci děti. Tak takhle vydařeného mají tatínka!

Pak ale, jako by v nich doposud něco vřelo, jako by polívka utíkala, když se sundá poklička. Všichni vybuchli! Kouzlo nechtěného slavilo grandiózní úspěch. Děti i manželka se trhaly smíchy, protože něco tak zábavného ode mě nečekaly ani v nejmenším. Nejlepší je totiž ta legrace, když se o ni člověk vůbec nesnaží.

„Prosímtě, jak dlouho je znáš, tati? Napovím ti. Elišku pět a Filípka dokonce šest let!“

„Cože? Filip? Opravdu?“ Nevěřím, tápu, takže gejzír mého nadšení se nekonal. Poznali na mně, že se něco děje. Doznívající smích okolo se rázem změnil v beznaděj. Stejně mi nevěřily.

„Teď už si ale děláš prdel, že jo?“ kroutily hlavami.

Nepřitakal jsem, mlčel jsem. Nejhorší na tom je, že ani teď jsem neblafoval. Ani jméno Filip mi opravdu nic neříkalo. Až později, z útržků vzpomínek a hlavně na jeho plyšáka Filipsa jsem uznal, že synovec Filip opravdu existuje.

„Tak tohleto děti,“ snažil jsem se situace využít a začal je podle filmovém vzoru náležitě poučovat, „právě tady tomuto co jste zažily, tedy slyšely, nebo vlastně neslyšely, se říká skleróza,“ ale pak jsem byl přerušen.

„Jenom pro jistotu. A jména naše, vlastních dětí znáš? Protože kdyby ne, to by už byla smrt, ne?“ bylo opět veseleji.

Jak už název napovídá, causu „Filípek“ jsem chtěl zakončit slovy, že to je příběh na blog jak vyšitý, ale dcerka krutě dodala, že ani ne tak na blog, jako spíš na prášky na sklerózu.