Tam v Bulharsku, kde není pivo jako pivo

No jo, restaurační zařízení, to je dílo samo o sobě. A všude! Naštěstí někde s výjimkami, ale v podstatě všude. Z vlastního, zcela mimořádného zážitku, který předčil vše doposud poznané, i v Bulharsku, v historickém městečku Sozopol.

..

Do restaurace téměř u moře, jak jim tam u vchodu visí cosi jako větrný mlýn, tak tam tedy, tam rozhodně ne! Stačí, když jim věnovala návštěvu výprava naše. Znáte to – na dovolené si koupíte výletek, na kterém vás přesvědčivě uhrane to, že v ceně je i oběd, což ve vás vyvolává mylný dojem, jako by snad byl gratis. Tím máte okamžitě vybráno, nikoli však vyhráno.

V restauraci už sedíme, je nás asi dvacet a čekáme. Všímám si pobíhajícího, suverénně působícího číšníka, jak vyrušuje strávníky od jídla placením. Pane jó, tak to je tedy síla! U nás abyste se čtyřikrát doprošovali, tady to mají zavedené opačně. Tady vás u jídla nevkusně vyrušují a zkasírují daleko před posledním soustem.

Jídlo ušlo a ikdyž pití nebylo „v ceně,“ objednáváme si čtyři piva. Při souhrnném placení jsme se od usměvavého číšníka dozvěděli, že nás žízeň přijde celkem na dvanáct leva. To se mi ale vůbec nezdálo, to je přece moc!

Vždyť co jsme doposud byli v restauracích v Nesebaru i na Slunečním pobřeží, pivo tam stálo vždycky mezi jedním až dvěma leva. Oč je Sozopol, zvláště pak tato zapadlá restaurace výjimečnější, než tolik opěvované Sluneční pobřeží?

No nic, požádám číšníka o vysvětlení, podívám se do jídeláku. Jak se dalo předpokládat, tolik vytížený číšník na sebe nechal čekat a dlouho čekat, ale my už chceme odejít. Ostatní spolustolovníci se vytratili, takže koho jedině zajímala pravda jsem byl jenom já a pro jídelní lístek jsem si zašel.

Otevřu ho, začítám se, a ono ejhle! Jaké překvapení! Naše pivo stálo baťovských 1,99! Asi jsem nějakým jadrným citoslovcem zapůsobil či co, neboť stále inkasující číšník mě najednou zpozoroval. Moje nasupená tvář se mu zjevně ani trochu nelíbila a hned se hnal ke mně. Jak překvapivé, že najednou to šlo! Vehementně se jal vysvětlovat, že to né dobrá cena, že my jiná cena. My česká grupa, my VIP cena, my tři leva cena!

A v ten moment to se mnou zacloumalo, údivem se moje čelo zkrabatilo tak, že do takových řádků by bylo škoda sázet brambory nenadměrných velikostí, to si u mě chlapeček pěkně zavařil!

Rusko-anglicky začínáme žvatlat, přičemž se chci dopídit legální podstaty rozličných cen, ale zkrátím to - nedohodli jsme se. Tak jsem mu aspoň s tím jídelákem naštvaně prásknul o zem, řekl mu, že u mě je „big zloděj,“ ale nepochopil to. Pak mě napadlo, že formulace „gangster pif paf a mafiózo bandítos,“ je určitě mezinárodnější.

A taky že byla, tomu porozuměl velmi dobře. Poznal jsem to podle toho, jak nebezpečně klátivě začal rozhazovat rukama, navíc čím dál blíž mému obličeji. Já  kontroval profláknutými slovíčky policie a kriminál. Když mě jeho lamentování po chvíli začalo nudit a zároveň už byl smířen s tím, že ukradnuté peníze z něj už nevydobudu, jen tak mimoděk jsem se za sebe poohlédnul. Výborná předtucha, neboť na terase jsem zahlédl něco, co víc než připomínalo shrocování hospodského personálu. Nebylo sice tak velké jako ve filmu Vrchní prchni, ale něco mi říkalo, že by stačilo jedno jediné číšníkovo gesto navíc a se zlou bych se potázal. A rozhodně bych musel prchat stejně rychle jako herec Abrhám.

Že v podstatě nebylo bezpečně kudy, jsem poznal, až když se při mém kvapném odchodu otevíral číšnický špalír a to jen velmi neochotně. Že byl můj krok poměrně „razovity,“ až do relativního bezpečí k mým hrdinským přátelům, nemusím snad ani dodávat. Ti když viděli můj zsinalý obličej, neměli ani odvahu zeptat se, jak jsem pořídil. A já jim přec tolik chtěl ukázat své jedinečné hrdinství, tolik jim jejich levo vrátit!

Celý zbytek dovolené jsem byl často myšlenkami tam! Já jim dám českou grupu, já jim ukážu pro nás jinou, VIP cenu! To spíše hromadná sleva by byla očekávanější! Až pod čumák jim cestovka, samozřejmě že ne úplně zadarmo, dohodí dvacet hladových krků, ale těm vydřiduchům je to ještě málo!

Když tak vidím ty předrestaurační náhončí v jiných letoviscích, jak před každým kolemjdoucím šaškují a přemlouvají, jak jsou vděční za každý kus, který si sedne na židličku jejich restaurace, zatímco tady… Ne, nemohl jsem si pomoct, dlouho jsem to rozdýchával. Nemyslete si, nešlo mi o to jedno leva, já už přišel díky zloději Breznenovi a jeho fífákům ze zkrachovalé cestovky Travela o daleko větší peníze. Největší škoda je vždycky ztracených peněz. Důkazem nechť je to, že já bych si klidně koupil želví polívku za dvě stovky, když bude stát stejně pro Pavla i Havla bez výjimky.

Šlo mi o to, nenechat ze sebe někým, kdo na první pohled vypadá tak slaboduše, že sotva složí čtyřdílkové puzzle a za vrchol svého umění považuje opičení se po opici, dělat blbce. Šlo mi o pouhou spravedlnost, jestli toto slovíčko ještě znáte a hodně se obávám o jeho pravou podstatu, o jeho nezapomenutí.

Však jeďte klidně do Bulharska, úplně v poho, hlavně když tam nebudu muset já. Vítr, písek, medůzy, mračna, kalná voda v hotelovém bazénku s výhledem za plot na pneumatiky a pytle s odpadem. Kdo by po něčem takovém netoužil? Klidně po sobě cestou na pláž nechejte sápat pouličním neodbytným prodavačem jenom proto, že si od něj nekoupíte pětkrát dražší švestky, než mají v obchodě. Klidně riskujte to, že si chcete náladu spravit kafem z automatu, leč spláčete nad výdělkem, neboť přijdete o drobné. Klidně riskujte tím, že si budete myslet, že plně vybavená kuchyňka bude obsahovat rychlovarnou konvici a taky pozor na odlety! Ať nemáte smůlu jako my vám také přeji, ať vás na letišti nepoveze s hodinovým zpožděním právě probuzený řidič na hranici svých a autobusových možností.

Kdepak smůlu, štěstí jsme měli v tom, že jsme odlet přece jenom stihli. Ale hlavně, jestli chcete zažít opravdový adrenalin a neradi se necháváte šidit, víte kam zajít v Sozopolu do restaurace na pivo.