Taky dobrý seriál, který vám úžasně zahraje na nervy

Že se herci v televizních seriálech a ve filmech po příchodu do interiérů nepřezouvají a nepřevlíkají do domácího, nezhasínají po sobě světla a nikdy za sebou nezavřou dveře, na to jsme si už tak nějak všichni zvykli. I doktorovi, který při vyšetřování pacienta nezapíše nic do počítače, pranic ho nezajímá zaplacení regulačního poplatku a číslo pojišťovny jakbysmet, přece odpustíme.

I nad tím, že ručně napsaný recept má i s odtrhnutím z bločku a orazítkováním hotový za necelé dvě vteřiny, mávneme v poklidu rukou. Jasné, zdržuje to od děje, hlavní je, že lékař je hezký a jeho fešná sestřička se na něj tak zamilovaně usmívá. Tu dobrá nálada neopouští ani ve chvíli, kdy nabírá krev kolmo k žíle a že se o přichystané sterilní roušky zrovna její vysněný idol opírá? Prosím vás, kdo by řešil takové prkotiny! Vždyť tady jde přece o lásku!

Na stále stejném pokoji lékařů do nás s neochvějnou pravidelností udeří velký obraz operačního týmu a hlavně také co máme moc rádi je to, když je všude kolem pokaždé tak zářno a bezinfekčno, jako kdyby snad doktoři vůbec nebyli bordeláři. Na do skvěločista vycíděných stolech maximálně propiska a kalendář, přes který by se tak nádherně hrál třeba ping-pong! I to leckdo spolkne, že lékaři kafují ve stále prázdné kantýně i přesto, že na nemocniční chodbě na automat narazíte na každém rohu. Také na lékařských pokojích a hlavně  na sesternách je kafe tolik, že z šuplat přetéká v jednom kuse. No jo, ale když kafe od Betyny je kafe od Betyny, nařídil režisér.

Jak říkám, s tím vším se český příležitostný televizní divák, lety pozvolna očkovaný, už dokázal smířit, co se mi ale velmi špatně překousávalo bylo to pondělní cosi, ten 32. díl seriálu Cesty domů, u kterého jsem žasnul jako nikdy předtím.

Manželka mě varovala že to nezvládnu a pro jistotu přede mě postavila láhev Veltlínského zeleného ročník 2008, protože ví, že právě tento pozdní sběr mám nejradši. Fotbal ti už skončil, taky by ses mohl aspoň trochu věnovat mně, naordinovala mi moji cestu do pekel a láskyplně si přisedla. A tak jo, říkám si, Sparta vyhrála, dnes mi náladu už těžko něco zkazí. Začátek seriálu si nepamatuju, toho jsem se úspěšně vyvaroval, když jsem vedle v kuchyni velmi pečlivě a hlavně dlouze krájel k pití sýr a chystal olivky s mandličkami.

Ušetřen jsem však nebyl opravdu velmi nepřehlédnutelného namlouvání jakousi černovlasou děvou, která v hospodě mazala med kolem huby příležitostnému hostu tak okatě, že by to odradilo i dlouhá léta abstinujícího vězně, propuštěného před dvěma minutami. Díky těmto lepivým řečičkám, mužské ješitnosti tolik lahodícím a do rozkroku mířícím, hnedle přišel tento nevšední inteligent o čtyři tácy. Aby toho snad na něj nebylo málo, po chvíli si zatížil svědomí i tím, nenabyl-li shozením dívčiny ze schodů skutkové podstaty ublížení na zdraví. Že si své čtyři litry od poloomráčené divoženky jaksi zapomněl vzít, tím to podělal úplně kompletně.   

Pak tam byl jeden pán co hrál ve filmu Zítra vstanu a opařím se čajem, kde představoval sebe a zároveň i svého mrtvého bratra co byl pilotem, že kolikrát ani nevěděl kým vlastně je. A jak tak koukám, role podivného zbrkloně se nezbavil ani tady. Nejdřív chtěl od svého jakéhosi domácího poskoka pro návštěvu připravit jednohubky, ten mu na to odpověděl, že má naspěch, že až za chvíli. Ať zbrkloň nejdřív nakrájí pečivo a připraví ingredience. Jeho pán kupodivu souhlasil. No chápu to dobře tak, že sluha tady pánovi přikazuje, pak se laskavě přišourá a všechno dorazí tím, že párkrát mázne nožem a je hotovo? 

Jestli ano, tak v příští životě, můj pane všemohoucí, chtěl bych tím přesně takovýmhle slouhou. A ať se v příštím díle dozvím kolik bere, ale už teď ti slibuju, že za takovouhle odbornou práci mi bude stačit klidně polovina. A pak, jako snad nikdy předtím, s jakým nadšením já uvítal reklamní přestávku, na kterou jsem se s obrovským zaujetím po celou dobu tak nadšeně díval! Bohužel, i všechno krásné musí jednou skončit.   

Zděšen doposud viděného, mě vyvrcholení tohoto dílu nezklamalo ani v nejmenším. Jakási neduživá slečna, vzezřením malé polocikánečky, dcerka jakési na první pohled pospolitě objemné a finančně velmi dobře zajištěné rodiny, se vydá do Prahy na potrat. Tedy, asi na potrat, jestli si to cestou nerozmyslela. Avšak na slovo je tak skoupá, že nikomu z rodiny nic neřekne o těhotenství, natož o plánovaném abortu. Její otec, a teď pozor, protože znám jméno toho herce, kterým je pan Švehlík, se toto oplozovací prekérium dovídá od otce tohoto dítěte a jak už to tak v seriálech bývávává, aby byl děj co nejvíc neskutečný a zábavný, tohoto týpka nemá vůbec rád ani předtím, natož pak po požitkářské a osudové chvíli. 

Nastává tím takové rodinné konzilium, kterému by i sám profesor Pafko záviděl. Kde je naše dcera Vendy? Kdo to věděl? Tys to věděla! Ne, já ne! Ona to věděla! Ne, nekřívdi mi, já to vůbec nevěděla. Tobě to řekla, přiznej se! Ne, já jen něco tušil! Co? Nic, opravdu nic! A co ty? Víš něco? Nevím, věřte mi! Tak ksakru věděl to vůbec někdo?

Výsledkem tohoto rodinného, zajisté velmi potřebného a přínosného vyšetřování, kdy nikdo nic neví a momentálně nezmůže, bylo to, že nikdo z rodiny nevečeřel, ba co víc, od stolu byli prachsprostě a podle odehnáni dva malí vyvíjející se chlapci, kteří zrovna ku svému adolescentnímu vývoji potřebují pravidelnou stravu tak jako koza drbání. Dále pana Švehlíka ani náhodou nenapadne omluvit se z důležité schůzky, o kterou tolik usiloval, přičemž tím nechává mrznout svého kolegu venku na mrazu a jednohubky pro ně připravené bleskurychlým tempem schnou a okorávají. A to považte, žijeme ve světě mobilů a sociálních sítí tak hustých, že kdyby se z nich jen nepatrně odkáplo do kelímku jogurtu značky Špatný otec, nepropadla by se v něm ani noha slona, natož lžičky dvě. Švehlíkova „choť“ rovněž ruší schůzku se svým novopečeným amantem a aby toho nebylo málo, bratr té krávy, co si jela na výlet do Prahy, ruší lyžařskou dovolenou se svojí snoubenkou, na kterou se oba tolik těšili.

Tak mi teda řekněte, buď jsem já nehorázný cynik, který by se kvůli někomu, kterému jsem ani za mák nestál se svěřením vážného problému, cynik, co by se tím nenechal vyrušit ani od Večerníčku, anebo scénáristé a režisér tohoto dílu neměli svůj nejlepší den? Opravdu jsem tak bezvýchodiskově bezcharakterní bezcita jenom já? Jistě, potrat je vážná věc, ale co se už vyřeší s křížkem po funuse? Chlácholení jedné nešťastnice by nepočkalo? To opravdu stálo za to okamžitě rušit dohodnuté schůzky a jednu dovolenou, zvláště, když o sobě inkriminovaná osoba nedává vůbec vědět a toulá se zrovna kdo ví kde? Hodně štěstí s řešením z pokojíčku! Jedině snad tu studenou nebo žádnou večeři chápu, protože dozvědět se zrovna o tomhle, to člověka hnedle přejde chuť.

Připadá mi, že při psaní toho skvostu toho zákonitě museli tvůrci vypít víc než já, když jim prošel takovýto úzus. Ve štychu je nenechali ani herci, kteří se pohybovali jak lobektomicky vyspravené zombiické mátohy, naprogramované jenom na to, aby někomu něco říkali, zároveň působící stresujícím dojmem, jako by jim každou chvíli měl selhat mozek. Všem bych uvěřil jenom to, že se při natáčení dozajista všichni perfektně na náš účet bavili.

Nevím, nevím, dívat se na další díly bych musel jedině v klidnějším tempu, ale to bych zase přišel brzy na mizinu a ještě dřív o játra, neboť k tomu by mi jedna láhev rozhodně nestačila. A proto nesmějme se jenom telenovele Tisíc a jedna noc, ke snůšce divností nemusíme obdivně vzhlížet až směrem k Turecku, vždyť bohatě stačí porozhlédnout se po naší rodné hroudě. Hodně zdraví dneska večer!