Takový jsem já, i takové je naše pohostinství

Bylo pošmourno, nevlídno, tak proč se nevydat třeba na Praděd a dát si tam v restauraci na zahřátí svařáka. Aniž bych zkoumal nápojový lístek, poroučím si červené svařené víno. Krásná mladá barmanka se přičinila o to, že už do dvou minut stálo přede mnou. Za tu dobu se mi brýle nestačily ani odmlžit. Panečku, zázrak! říkám si. No ale, nebyl to.

Výrazný mlžný pohled z včerejšího Pradědu. Ze severu, z jihu, z východu i ze západu v jednom snímku najednou.

Do sklenice s červeným nápojem bez jakékoli viditelné přísady nebo vyluhovacího polštářku, sypu už automaticky sáček cukru a to jsem neměl dělat. Ochutnávám. Bylo sladké jak cecek a mě zajímalo proč. Vždyť si ho přece vždycky vylepšuju cukrem a nepřesladím, tak proč ne tady? Něco není vpořádku a začítám  se do nápojového lístku, kde však nabídka svařeného vína není. Tak co to tedy mám? Něco, co by se klasickému svařáku mohlo podobat, mohl být jedině Pradědův svařák.

Volám se servírku, jaké že víno to piju. Nevěděla, šla se zeptat do kuchyně. Přišla a buď jsem jí špatně rozuměl, ale takovou odrůdu jsem jaktěživ neslyšel. Tak to je pěkně sladká sračka, jestli je to vůbec víno, nebral jsem si servítky. Dost možná se mi konečně splnilo přání ochutnat krabicové, ale stoprocentně to pořád nevím.

Po chvíli dochvátala zase, že je prý vylepšené griotkou. Vykulil jsem oči a dovolil jsem si upozornit, že když si host přeje červené svařené víno, má dostat červené svařené víno. Ale to je, ale to je, dušuje se, ale ukázat mi ho v nabídce nedokázala.

Už jsem neprudil a myslel si své. O třech obsluhujících pipinách s věkovým průměrem asi tak osmnáct a půl a považte, že zrovna na Pradědu a co se skrývalo v kuchyni, to nevím. S puberťákama někam do bufetu, možná, snad, jestli se budou na hosty aspoň usmívat.

Přitom jsem si vzpomněl na to, jak jsem si tu asi před dvaceti lety dával, tenkrát zrovna velmi žhavou novinku, bramborové krokety. Bylo jich na talíři celkem šest, uvnitř byly nechutně rozplizlé a stály dvacet korun. Tehdy! Inu, Praděd mě musí pokaždé něčím překvapit a počasí to kupodivu bylo jen jednou.

Když vezmu v úvahu rychlost přípravy svařáku, tak byla vskutku obdivuhodná. Dobře, víno mohlo být rovnou i s kořeněnými přísadami polozahřáté v hrnci a griotka ho přespříliš osladila. Kolik by jí ale muselo být? Spíš si myslím, že to byl nějaký instantní sajrajt zalitý vodou, pro zmatení vylepšený náprstkem čehokoli, dost možná, že i přiznanou griotkou. Ale proč ne bylinným likérem Praděd, když se po něm svařák jmenuje? Že by se to dalo určit podle toho, jestli jsem byl ovíněn? No, víte, já na sobě už jaksi ty dvě decky ani nepoznám.

Jakémukoli švindlu nahrává i název nápoje Pradědův svařák, jak jsem ze čtyřicetikorunové účtenky zjistil. Takže to opravdu mohlo být cokoli s čímkoli, ale já si objednal nápoj naprosto konkrétní.

I tentokrát mě zdejší hory nenechaly na pochybách, že Bruntálsko, Jesenicko je vskutku přírodně drsný a nevyzpytatelný kraj, jenomže ne tak zrovna pro servírky v suchu a teple za barem.

Kdepak, nemějte mě za notorického stěžovatele! Nezakládám si na obsluze zprava, na čichání korku při otevírání vína, ani na tisíceré díkování, chci jen studené pivo, teplé jídlo, polívku bez vlasu a když mi jídlo aspoň trochu chutná, náležitě to ocením.

Tentokrát jsem však ani malé dýško nedal. Zato jsem se cestou nazpátek dvakrát vymočil a myslel si, jak moc dávám CHKO Jeseníků svoji nespokojenost pocítit. Jenomže když jsem i přes všudepřítomnou mlhu od cesty viděl ty vajgly všude kolem, ty umělohmotné lahve a obaly od nanuků, měl jsem se se svým vykonáváním za břídila. Ale to by už bylo na úplně jiné povídání…