Tak se na sociálku musí!

Až napočtvrté, tedy po třech letech marné snahy, se mi konečně podařilo zařídit invalidní důchod jedné mé starší pacientce. Poté, co přišla žádost posudkové komise o zapůjčení zdravotní dokumentace, zpozorněl jsem a řekl si: Aha, něco se děje!

Že by přece jenom změna? Aby ne, když jsem se při vypisování žádosti nechoval jako obvykle jenom poslušně, ale mimo řádky také sdělil svůj jadrný názor: „Tak mi už prosím vás řekněte, kdo už by měl mít na důchod nárok, než, dejme tomu paní Dvořáková, která má nohy oteklé tak, jako kdyby sebou vláčela melouny, raduje se z každého rána, kdy jí třes rukou dovolí zalít si kafe bez vylití a záda ji nebolí tak moc, aby se mohla o dvou holích došourat do obchodu pro rohlík!!!

No, možná trochu kratčeji a ostřeji jsem to tam napsal, ale ty tři vykřičníky tam určitě byly! Ne, nevychloubám se že jsem dobrej, to spíš naopak, protože chovat se takhle necivilizovaně a neomaleně, byť ku prospěchu věci, mě mohlo napadnout dřív. Ikdyž…správné to určitě není.

Tady jde o něco jiného. O to, že když se nevybočí z řady, někdo na sebe neupozorní extravagancí nebo snad i něčím hodnotnějším, nemá šanci uspět. To se musí člověk pokaždé doprošovat, naštvat se, aby dosáhl práva, spravedlnosti, toho, na co má nárok? Nebo čehokoli pro sebe, jak o tom ví své a nahusto zneužívá jedna naše parazitní skupina? Něco je na tom všem špatně, nemyslíte?  

Přece není normální si myslet, že paní Dvořáková si za tříleté zpoždění může taky tak trochu sama. Vysvětlím: Nevím přesně jak to bylo, ala jak ji tak po dlouhá léta znám, velmi pravděpodobně se vše událo asi takhle: Když na OSSZ žádost o udělení invalidního důchodu pokaždé obětavě nesla, určitě se vyfintila vždycky tak, jak se na pravou dámu sluší. Přece si o ní někdo nebude myslet, že když je nemocná, musí tak i vypadat.

Voní, vlasy má upravené jako od kadeřnice, narovná se a bolestí zatne zuby. Tu chvilku přece musí vydržet. Lejstro předá úřednici, ta ji hnedle zrentgenuje sžíravým pohledem a vyloudí podlý profesionální úsměv. Tak takhle panička tedy rozhodně ne, pomyslí si a protože je úřednice s posuzující doktorkou kamarádka, svůj názor jí přesvědčivě a teatrálně sdělí ještě dřív, než za sebou paní Dvořáková zavře dveře.

Ta dobře ví, je přece ženská, že ji z okna ještě můžou sledovat, proto se ze všech sil pořád snaží: Překonej bolest, zrychli ještě, ukaž jim, že ještě nepatříš do starého železa.

A tak, ikdyž se praktický lékař se ve zprávě o nemocech svých pacientů může strhat, leckdy je to marné. Jak naivní nevědět, že papír snese všechno, rozhodující je přece to, co oči vidí. No jo, takových rádoby nemocných Dvořákových by bylo a obě ženské z úřadu zase odstoupí od okenních žaluzií.

Dopomoci se spravedlivého ocenění jedině křiklavým způsobem není dobré a může to znamenat začátek konce našeho jakože právního státu, počátek chaosu, kde vládne především fyzická síla, moc a peníze. Od výše popisovaného případu totiž není daleko k bojácnosti zakřičet na lumpa, který vám vykrádá auto. Neupozornit na sebe z obavy, abyste nedopadli ještě hůř, než být chudší o autorádio a promáčknuté dveře, protože zloději se jaksi zrovna nedaří. Všichni víme, že to nejsou žádné katastrofické vize, ale současná lehčí ukázka toho, jak to v každodenní realitě chodí.

Dvojí metr spravedlnosti, převážně zdlouhavý a překvapivý, častá soudní formulka, že nebyl prokázán úmysl a zloděj si na svobodě vesele vykračuje dál, za pár let zase začne podnikat a proč ne opět na hraně zákona, když mu to jednou tak nádherně prošlo, já na bráchu ty na bráchu a provize taková, že se nestačíme divit, firemní zakázky tak pohádkově výhodné, až jednou všichni ti ostatní slušní přijdou na to, že vůbec nejlíp bude nečíst noviny, nedívat se na zprávy a pustit si raději úplně něco jiného, než televizi. Jestli to však stihneme ještě do odpojení.