Tak mi terazky povedzte, čo je také to vaše absurdno

Zbytečnosti, absurdity, hlouposti všeho druhu, asi to všichni znáte. Nepřemýšlej, pusť to hlavy, nevyčnívej, hlavně už konej! Asi nejlíp z práce, protože byste byli blázni, kdybyste si Kocourkov hýčkali doma.

Kdypak vás v práci nutí naplánovat si dovolenou? Na celý příští rok v prosinci nebo ještě dřív? „Něco tam napiš, je to jenom plán,“ jste uklidňováni, když váháte. Jenomže až přijde v červenci na lámání chleba, je to všechno jinak: „Ale vždyť tento termín jsi neměl v plánu!“  

A co každoměsíční výkazy práce? Dokdy ho musíte odevzdávat? Vždycky do 22. v měsíci a v prosinci už 15.? A to jsou pak fóry a vy ten nejhorší z nejhorších, když máte v závěru nedejbože nějakou změnu, co? Třeba nutné volno nebo nějaký ten spěch za lékařem. Nebo zpracování celoročního kariérního hodnocení na podřízené do 10. prosince? Co když až potom spáchají vaše ovečky vskutku pěkný zásek nebo naopak hrdinský čin?

Opravdu je nutné tohle všechno provádět už takhle v předstihu? Proč? Ozvete se a dozvíte se: Takhle se to dělá pořád, nestihla by se výplata, do konce roku to musí být uzavřené, je to tak nařízeno, tak je  to v předpisech. Ne, o předpisech a nařízeních to není, je to v těch, kdo je vytvořili – v nás.

Zářným příkladem je výmysl inventur, které se provádějí skoro půl roku a koncem roku výsledky odevzdávají. To mně byla jednou a naposledy svěřena bezmezná důvěra dělat předsedu inventurních komisí! Absolvoval jsem kvůli tomu dokonce vzdělávací seminář. No, absolvoval, potkal jsem tam kamaráda, slovo dalo slovo a v kantýně se nám skvěle kecalo. Ničeho jsem nelitoval, protože smysl posledních dvou přednášek jsem absolutně nechápal a ty předešlé prý byly ještě debilnější. Fakt, nebrečel jsem kvůli tomu. Přednášející na mě působili dojmem, že v inventurách našli smysl života. Kolonky, tabulky, čéjéčka, razítka tam jo a tam zas ne, obsah a rozdělení majetkových uskupení, dodržování termínů, pravidelná procentuelní hlášení, zápisy podle vzorů a tamhle je změna oproti loňsku a tam zas ne, každé hovno tam má svoje místo. Prezentovali svoji trapnou náplň práce a zatímco se tvářili úžasně důležitě, já soucítil s kolegou, jak musí v ambulanci pracovat i za mě. Nechtěl bych být jejich dítětem a zodpovídat na otázku, cože to tatínku v práci vlastně děláš? No copak bych dělal? Vymýšlím zbytečnosti a hlouposti, kterými deptám ostatní, měla by znít pravdivá odpověď.

No nic, ze všeho nejdřív jsem měl zpracovat harmonogram inventurních prací všech komisí. Vše výrazně znázornit do křížem krážem tabulky – vodorovně 20 jmen, svisle den po dni. Nelíbí se mi to ani trochu a říkám si, že voloviny patří do šuplíku – šup tam! Za dva týdny se dozvídám: „Martine, za tři dny přijde kontrola, máš to?“ A cože to mám mít? Otevírám šuplík - šup sem! Takže jsem tabulku bajočko vybarvil. Zeleně, modře, čtverečky, kolečka, trojúhelníky a dávám to své spřízněné duši k nahlédnutí  – jestli jsem třeba někde nepřetáhl. „Ty vole a máš to správně?“ starostlivě se ptá. Civím na ni. „To totiž není jen tak, to musíš vybarvit podle skutečnosti! Vezmeš člověka z komise kdy je v práci nebo kdy má službu, hlavně aby neměl volno nebo dovolenou, to si musíš zjistit, ale taky aby byl v práci i ten, kdo za kontrolovaný majetek zodpovídá, víš? No ale vlastně by to měli kontrolovat dva, to kvůli svědectví, chápeš?“ To když jsem slyšel, pokoušela se o mně mrtvice. Tak na tohle jsem medicínu fakt nestudoval.

Nebyl bych to však já, kdybych neodpověděl že v poho, že to je brnkačka. Barevnou změť piškvorek jsem obratem naďobal úplně jinak a s přesvědčivým tónem, že jsem nad harmonogramem strávil dva dlouhé večery, ho odevzdávám. „No výborně, kontrola je tu za dvě hodiny!“ Pak jsem šel ambulovat a hledače problémů ani neviděl. Prý je odrovnal už pouhý pohled na pestrobarevnou tabulkovou změť a dostalo se mi pochvaly. Tu jsem však nevyslechl od mé spřízněné duše, když jsem se přiznal, že se jednalo o barevný výkon načmáraný za pět minut: „Ty vole a já ji prezentovala s takovým přesvědčením!“ No právě!

Ikdyž by mé další inventurní počiny měly zajímavé pokračování, stejně dobrým příkladem absurdností poslouží i děj jednoho dílu britského sitcomu „Jistě, pane ministře.“ Pojednává o nemocnici bez pacientů, kde i tak pracuje 500 zaměstnanců. A to máte: úředníčci kvůli platům, organizaci, plánování a kontrole práce, kuchařky a kuchaři, uklízečky a jiní manažeři pro nic a pro všechno… I ptá se pan ministr svého tajemníka, jestli to náhodou není padlé na hlavu, vždyť nemocnice by měla sloužit pacientům. Ten odpovídá, že to není tak jednoznačné, když na lékařský personál nejsou peníze.

„Tak proč tam tedy pracuje 500 lidí?“ zajímá zvídavého ministra.

„Nemocnice se musí udržovat v chodu.“

„V jakém chodu? Proč?“ ptá se na naše poměry velice přemýšlivý ministr.

„V pracovním, aby se budova využívala“ a vysvětluje, jak je tam každý na každém závislý.

„Využívala? Pro koho? Vždyť tam nejsou žádní pacienti, tak proč?“

„O pacienty by jistěže nouze nebyla, ale na zdravotníky nejsou peníze!“

„Tak vyhoďte polovinu úředníků a finance budou!“

„To by sice byly, pak by se dalo otevřít několik oddělení, ale zase by chybělo přinejmenším 300 pracovníků na logistický chod nemocnice, který by se tím pádem stal náročnějším.“

Chápete to? 500 lidí ve vlastní mašinérii existuje jenom proto, aby pracovali a vykazovali tak činnost s nulovým výsledkem. A co na to tajemník ministra? „Divím se pane ministře, že vás to tak zajímá. Cožpak nechápete, že ze všeho nejdůležitější je to, že lidé mají práci?“

Toť vše. Sám bych lepší závěr pro zbytečnosti a nelogičnosti všeho druhu nevymyslel.