Tady se nám někdo zamiloval...

„Karle, našla jsem nám divadlo. Švandová, Carda, Norávková, – komedie to je. Co na to říkáš?“ Ložnice, oči na monitoru, prsty na klávesnici. „Norávková, jo? No, tak to ani náhodou! Promiň, ale neznat hlavní město Finska, to v mé třídě ví i ten nejposlednější čtyřkař,“ nezapře v sobě učitele zeměpisu.

„Byla na večírku, byla opilá, to se může stát každému,“ omlouvá ji, protože ví, že Karel naráží na jednu reportáž VIP zpráv, kde na tento dotaz odpověděla reportérce špatně.

„Kdyby byla užralá, blila by a nehnala se před mikrofon,“ zní zase Karlův argument.

„No tak, muži, třeba není zas tak špatná…“

„Ne, vůbec ne, herečka jedné pohádky a jednoho přiblblého seriálu. Stejná pakáž jako Costková a Prožová. Jo a zrovna ta - prý nejkrásnější herečka, dočetl jsem se. Leda tak hérečka, a jedině mezi kobylíma hlavama. A kreatůra Costková s tím jejím přeumělým úsměvem? Tak ty u nás budeme mít v sokolovně příště, to si piš. V Praze na ně už nikdo nechodí, tak vyrazili do vesnic, na to jsme Pražákům dobrý.“

„Ale co blbneš, vždyť hrají divadlo, to je živí, ne každý se dostane do televize.“

„A co jinýho by komedianti asi tak měli dělat, než hrát divadlo? Jó vlastně, já zapomněl. Ještě zpívat, malovat a psát. Vydat cédečko, prodávat svoje čmáranice z pokocovinové depréze, uklohnit autobiografii, do které si ukradne a přikrášlí všelijaké historky z natáčení. A vůbec nejlíp, když je za ně napíše někdo jiný. Ne, fakt, opravdu nechci, takovéto umění. A vůbec – máme ještě pivo?“

„Anebo počkej, našla jsem Dejvické divadlo a Racka – od Čechova. Toho máš přece rád, ne?“

„A koho? Racka? Ilju Racka nebo Antona Pavloviče? Možná kdysi…“

„Ale no tak,…“

„No, jestli tam nehraje žádná pofiderní ženská, tak by to možná šlo.“

„Ty, Karle, ženská tam přece musí být. Nějaká Klára Melíšková, ale v diskuzi píšou, že je tam fakt výborná.

„No a co jinak. Zpívá?“

„Leda tak v koupelně.“

„Píše?“

„Není mi známo.“

„Čmárá?“

„Karle, nic z toho tam fakt není!“

„A jaks to říkala? Klára jak?“

„Melíšková, taky ji moc neznám. Počkej, kouknu do Wiki. Tak a mám to. Neuvěříš! To je ta, jak hrála v tom třídílném Exorcistovi tu postřelenou majorku, v sitkomu Čtyři hvězdy nóbl prostitutku a ve Vieweghových Andělích tu sehnutou kuřačku v autě, přece! No, samý lepší role!“ Karlovi se zrychlil dech a zaleskly oči, avšak jako správný manžel na sobě nedal nic znát.

„Taky byla v tom pořadu u Krause! Vzpomínáš si?“ pokračuje manželka. To už bylo na Karla moc. To víte, že o ní věděl a vybavil si ji sakra osobitě. Uf! Okamžitě si představil nejenom její překrásný úsměv, zvonivý hlas a vlastní touhu. Myšlenkový parazit k pohledání!

„No, možná si ji trochu vybavuju… Má krásný jméno, tak by to možná i šlo. Tak víš co, ženo? Když si ten tyjátr tak moc přeješ, ať je teda po tvým, za kvalitou budeme muset vyjet do Prahy!“

Toho večera se oba měli tak nějak více rádi než obvykle. Co na tom, že při tom Karel snil a jeho žena byla myšlenkami v divadle. Bohužel jenom do zítřejšího odpoledne, než zjistili, že Racek je beznadějně vyprodaný.

P.S: Berte to jako inzerát, takže koupím lístky.