K heroickým výkonům na poli sportovním, divadelním, záchranářským, k nadlidským zázrakům i jakýmkoli jiným vzhlížím s obdivem, když se staly. Ale do jaké míry pravdy brát filmový operační zákrok Doktora Martina v pátečním dílu?
"Nedivákům" připomenu, že píšu o seriálu ČT Doktor Martin, v hlavní roli s Miroslavem Donutilem, jakožto uznávaným chirurgem, který z nemocnice odešel proto, že se u něj začaly projevovat, ne snad přímo strach, ale spíš nelibé pocity z krve. Praxi venkovského praktického lékaře odjel vykonávat do Beskyd, kde mu zdárně sekunduje hezká paní učitelka Jitka Čvančarová, ale já se stejně nejvíc těším na scény „so slovenskou sestričkou Irenkou“, jejíž zjev a hlášky jsou boží. Sice mě zarmoutilo, že v minulém díle se ke slovu téměř nedostala, ale to jenom proto, že hlavním záměrem tentokrát bylo profláknutí doktorovy hemofobie. Jeho silné charakterové vlastnosti jako pečlivost, zásadovost, korektnost mi jsou velice sympatické, proto mě nepřekvapilo, že svou antiupírskou slabinu přiznal i veřejně. A zřejmě cíleně, právě ve vzpomínaném šestém díle, kdy měl velice nahnáno z toho, aby mu před očima neumřel mladý pacient.
Přesněji při převozu sanitkou - pacient s břišním krvácením, takže nízkým tlakem a vysokým pulzem, proto mu šlo jen obtížně napíchnout žílu, snad jen pro intubaci bylo pacientovo bezvědomí ku prospěchu. Tlak stále klesal, hrozila arytmie, fibrilace, srdeční zástava a Doktor Martin se rozhoduje břicho otevřít. Ta nejlepší úvaha, nejlepší řešení. Potud vše v pořádku - jsou chvíle, kdy se z požadované hygieny, pohodlí a vybavenosti musí slevit, musí se zariskovat, když jde oživot. Jen mi přijde tragikomické, že se k tomuto činu odhlodlává hemofobik, byť věhlasný chirurg, ale už nějaký ten pátek bez každodenní operatérské rutiny, navíc u pacienta, kterého zná, a ke kterému má hlavně přítomná paní učitelka vřelý vztah. Ale co – i tohle by se dalo pochopit, protože právě paradox znalosti pacienta mohl být tím žádoucím stimulem a ochranným instinktem k tomu. To proto, že v sanitce je mu po boku sympatická paní učitelka, která zapomněla v nemocnici na jím požadované ultrazvukové vyšetření břicha.
Jak říkám, dějí se to v životě prapodivné a nejnepravděpodobnější věci, tak proč by nemohl krvácení ze slezinné tepny zastavit v terénních podmínkách rozhodný lékař pln umu, zkušeností a štěstí. A to i tehdy, když nebylo chrlící krev čím odsávat, takže se v krevním tratolišti muselo zcela neomylně jednat o chaos typu pokus – omyl.
Víte, asi takhle: Tento blog by nevznikl, kdyby scénář obsahoval jednu jedinou větu navíc. Takovou, která se jednoznačně nabízí, která by vše uvedla do roviny přijatelnosti a hlavně rozumnosti. Pronesl by ji doktor a zněla by takto: „Moc to drncá, zastavte!“ O nic víc nešlo, neboť bylo poznat, že sanitní scéna se samozřejmě a stejně natáčela ve stojícím autě. Tuším, že ve filmu Sestřičky to bylo, kde sanitka zastavila. A to se tam „jenom“ rodilo.
Ale pokrok je zřejmě nesmrtelný, v šestém díle se jelo dál, takže se kaskadérský zákrok lékaři musel povést cestou do Zlína. Zatáčky, výmoly, brždění, přejezdy, rychlost a jiná silniční překvapení k tomu – no dejte pokoj!
Jen tak mimochodem - už jste si někdy zkusili v jedoucím autě zavázat tkaničku? Že ne? Ale pít kafe určitě jo. Já taky a vždycky musím dávat velký pozor, abych se nepobryndal. A teď si kelímkové pití srovnejte se skalpelem na kůži, peánem a kochrem v krvácejících útrobách. Přidejte si k tomu ještě nejsilnější stres na světě, protože nejde o pobryndání, ale o život, a nakonec přihoďte přítomnost milované osoby, která vám tolik věří. Kdepak, takhle kávová pohodička a klídek rozhodně nevypadá.
Ale vždyť je to jenom film, řekne si průměrně inteligentní člověk, a nad sanitním supervýkonem se pobaví, protože správně usoudí, že i přesto, že se jednalo o vážnou scénu, seriál je to přece humorný, a v takových se neumírá. Jenomže mezi diváky jsou i televizní příznivci povrchnějších úvah. Je dobře, že televize dělá z lékaře superhrdiny? Sice se na to hezky dívá, ale já si myslím, že ne.
Obávám se tak toho, aby se od obvoďáka neočekávaly operační výkony i ve skutečnosti, protože krve se obávající Doktor Martin to přece zvládl i v jedoucí sanitce. Takže i já bych nerad někdy zdvihl telefon, z kterého by se ozvalo: „Pane doktore, rychle k nám přijeďte. Stará právě doprala a žehlením dezinfikuje ručníky a prostěradlo, kuchyňskou sadu nožů jsem už vyvařil, a nějaké tampóny a obvazy by se v autolékárničce taky našly. Mladou bolí na břiše vpravo, takže nebojte, určitě to bude jenom slepák.“
