Štěpánek na Hrad!

Nebo si snad myslíte, že by po nedělním Daviscupovém vítězném zápase 50 000 podpisů nezískal? Ve sportovní hale hravě ode všech a při pařbovém tažení Prahou dalších 50. A co hlavně? Bez podfuků!

Že by právě ten leopardí skok?

Byl skvělý, byl jedinečný, byl vítězný! Stejnou měrou se o zisk Davis cupu samozřejmě zasloužil i neméně výtečný Tomáš Berdych, ale výsledek posledního dějství dramatu zůstalo přece jenom na Radkovi. On v žebříčku 37., Španěl Almagro 11. Štěpánek o 7 let starší, soupeř po pátečním supervýkonu s Berdychem den odpočatý, zatímco Radek po dvouhře a čtyřhře unavený. Jednou větou: český tenista nebyl před rozhodující bitvou před domácím publikem zrovna favoritem.

Jenomže po psychické stránce to díky své povaze, průpravě a zkušenosti zvládl na rozdíl od soupeře na podtrženou jedničku. Almagrovo první podání nebylo zdaleka tak bezchybné jako při utkání s Berdychem a pestřejší Štěpánkova hra činila méně přemýšlivému španělskému střelci nemalé potíže. 

Bezbřehé odhodlání názorně předvedl při leopardím skoku na síti a úctyhodné nervy ze železa po prvním neproměněném dejviskapbólu. Nic proti Radkovýmu umu, ale k několika takovým sandokandským odpichům u saka jsem se po vzoru Borise Beckera taky odhodlal, jenomže ve dvaceti a jenom na antuce. Úplná pravda je však taková, že ty moje zásahy-nezásahy končily, na rozdíl od Štěpánkova fiftýnu vítězného, daleko v oblacích. No a jednoho krásného dne, kdy to po jednom takovém veleskoku odnesl antukovým šlincem loket, koleno a brada, jsem s touto letovou akrobacií nadobro skončil.  

Nechci frajeřit, ale některé moje údery jsou také dosti svižné a svou přesností soupeře hodně vylekají, jenomže zatímco já těch excelentních zažiju deset za sezónu, náš nedělní hrdina jich soupeři nadělí asi tak dva tucty ze jediný set. 

Cožpak technika a síla úderů, ale ty jeho nervy ze železa, to bylo panečku něco! Já promarnit mečbol, tak bych je měl hnedle v kýblu. Na nevyužitou šanci bych myslel pořád a v dalším gemu bych se nervově zhroutil, v tom lepším případě by mě jenom omývali. Ale Radek, ten všivák z kamene a oceli, ten se nepodělal ani náhodou, ten si v klidu počkal na další příležitost. Kotel natěšených diváků, veledůležitost okamžiku, šlo o všechno. Trpělivost, jistá ruka, rozhodnost, statečnost, to jedině z něj vyzařovalo.

Ještě mi dovolte poslední zasnění o tom, jak úchvatně bych se ve stejné situaci zachoval já. A že to vím naprosto přesně: odevzdaně a bezvládně jako hadrový panák, s pravačkou umrlou jak po mrtvici, s myšlenkami bůhvíkde a nekompromisně podělaný strachy. Ale stejně bych pod tíhou odpovědnosti z kurtu nejspíš rychle utekl, tedy, kdybych šmahem po nahnědlé čáře cestou neuklouzl. No ale co už? Hlavně, že Štěpánek neohroženě zůstal. Holt je to jiný kádr! Naštěstí.

A jak si to po vítězném boji oslavně užíval! Ta šťastná vyčerpanost, to slastné vypětí, ta božská euforie! Pro takové okamžiky, pro takové blažené pocity se sportuje – dávají góly, běhá jako vítr, smečuje a vyhrává!

A co na to my, všichni ti fanatičtí sportovní snílci, kterým nebylo mistrovsky dáno a přáno, my pouzí nadšení sledovatelé? Jen to, že s vámi vaše úspěchy aspoň rádi prožíváme. Jo a na Hrad, na ten určitě  nikdy nemiřte, máme vás raději na sportovištích – k oboustranné potěše.