Sněžka padla

Jestli si někdo myslí, že vyjít si na Silvestra Sněžku je perfektní nápad, tak to asi nikdy nezkusil. Já ano, a dopadlo to asi takhle: Nejsnazší trasa s malicherným převýšením asi 600 metrů se zdála z Pomezních Bud, tak proč

volit jinou. Nevím kolik stupňů bylo na parkovišti, ale mrazivě foukalo. A to až tak, že jsem si po deseti letech oblékl, dal, natáhl, hledám to správné, tolik let k zimnímu doplňku nepoužívané sloveso, jo – nasadil čepici, a nazul, nandal, nasadil, dal, jo – navlíkl rukavice. Avšak zakrátko, na cestě v lese, nebylo větrno ani trochu – no jo, stromy, ale zimních propriet jsem se pro jistotu nezbavoval. Následovalo stoupání k boudě Jelence, a odtud necelý kilometr vzestup ještě prudší. Pak cestička mezi  kosodřevinou nejdřív cudně, pak zcela bezostyšně, kdo by to byl očekával, aby se na volném prostranství zase začal ozývat vítr. A to silně a všudypřítomně, z levé strany a stále víc.

Na tváři se ti dělá bílá skvrna, dozvěděl jsem se, ale já nesouhlasil. Proč taky, když jsem levou stranu vůbec necítil. A i kdyby, co já s tím? Zrcadlo nikde nebylo, a že špatně artikuluju, až tak nevadilo. Stejně mě nikdo nikdy neposlouchá. Ať tak či onak, při zpáteční cestě mi vítr bude šlehat na tvář pravou, a jako všechny navrátilce popohánět i dozadu v zad, takže dopředu. Potud moje léčba omrzlin.

Jenomže nejvyšší republikový kopec nám byl stále vzdálen. Při úpatí zasedla rada starších a hádala se. Vyjít či nevyjít? Vždyť fouká vítr! Má to cenu, nemá to cenu? Nemá, ale vyšlapem to, rozhodl jsem zcela logicky, výrazným pohledem a posuňkem. Už jsem měl totiž po krk těch zástupů nadšenců, které nás předbíhaly, rychlých a usmívajících se šťastlivců, kolikrát oblečených jako kdyby si jen tak od plotny odskočili, a proč ne třeba 1 603 m vysoko, dokonce běžců, kterým jsme na kamenité trase překáželi bylo aspoň pět. Ještě to by tak hrálo, aby si mě někdo dobíral, že jsem nebyl schopen dojít na Sněžku. Nikoho by nezajímalo, že ve vichru a v zimě.

Nebudu vás napínat, metu jsme pokořili. A nejen to. Tam nahoře, za přítomnosti nárazového orkánu, se začali dít věci. Jestli jste nikdy nezažili, aby špunt ze šampáňa letěl po otevření rovnou k zemi, tak to jste ho nebouchali na větrné Sněžce. A jestli jste ještě nikdy nevybryndali polovinu sektu jenom proto, že jste proud tekutiny při nalívání honili zleva, zprava, tak to jste se o Silvestra ještě nikdy nevydali neuvěřitelným zážitkům k oblakům vstříc. Za větrného počasí.

Ale jinak dobrý. Zmrzlí jak pstruzi z mrazáku jsme se po doplnění tekutin vydali nazpátek. K pozdnímu obědu tradá na Jelenku. Nahoru pohoda, ovšem dolů katastrofa. Pro mě, se všema operovanýma kloubama, přes několik ledových ploten, no, asi mi každý záviděl. Můj posun s nordic walking holemi vpřed, které jsem po odstranění botiček (jedna mi zůstala ve škvíře mezi kameny,) předělal na prvotřídní cepíny krkonošské úrovně.

Nevzdal jsem to, dal jsem to. Myslím tím hrachovku, svíčkovou a pivo na Jelence. Ale měli jsme obavy, jestli jsme tam vůbec viditelní! Sice se ke stolu posadila zubožená trojka, ale personál jako by o naší přítomnosti dvacet minut pochyboval. To se pak nedivte našim katastrofickým scénářům, jak dlouho pak asi budem čekat na donášku jídla a na placení. A že jsme se divili! Polívek jsme se dočkali tři minuty po objednání, a hlavního jídla deset vteřin po zaboření lžíce do ní. Spěchající člověk by zajásal, ne tak unavený, z čekání naštvaný, a na chladné jídlo alergický. Jindy mluvka, nechal jsem to být, aspoň jsem si zavzpomínal na časy ve školní jídelně. Obsluhujícím hochům by neuškodila trocha toho organizačního přemýšlení. Ale chutnalo nám tam, to zas jo.

Návrat na parkoviště byl s plným žaludkem brnkačka, žbluňkačka. A vy, co pořád čekáte, proč v úvodu od 14kilometrového pěšího výletu odrazuji? Na to si ještě musíte počkat sto kilometrů cesty k domovu, až tam najdete odpověď. V příjezdu v šest hodin, v novoročním přípitku v sedm, a v osm hodin v posteli.