Smrt puberťáka

Zpráva o úmrtí mladého děvčete zasáhla Karla nečekaně silně. Sice ji viděl všeho všudy třikrát, čtyřikrát, sotva se pozdravili, ale stejně. Bylo to dítě Jany, jeho kamarádky. Co se přihodilo? Kdo ji a za co takhle trestá, světe

jeden nevděčný, nespravedlivý, nevíš? Tak mladá! Proč? Nevěděl, Kristýnino parte oznamovalo smrt náhlou, neočekávanou.

Mohla to být bouračka, jiný úraz, snad utonutí, no hrůza! Možná i nemoc, kterou před Karlem tajila. Ale že zrovna před ním? Jejím bývalým lékařem? Ať už to bylo cokoli, už nebyla, bylo to kruté. Pro ni, pro rodiče, příbuzné, kamarády, pro vysoce soucitné pro Karla.

Rozloučení se koná, čte dál parte a listuje v kalendáři, jestli může. Bingo! Zrovna slouží! Takže jak se to vezme – může i nemůže.

Po dopoledním návalu nejsou sobotní odpoledne na lékařské pohotovosti příliš náročná, a protože se pohřeb koná v nedaleké vesnici, dalo by se tam dojet. Má rychlý vůz, takže kdyby snad něco, bude na telefonu, aby se mohl vrátit co nejrychleji. Ještě se rozmýšlí, nechává to otevřené, sobotní vytíženost rozhodne. O problému s eventuální účastí Janu raději informuje předem, to aby věděla, kdyby měl z pohřbu nečekaně naspěch.

Ono sobotní říjnové dopoledne bylo ukázkově podzimní. Počasí ponuré, šedé, depresivní. Foukalo, zataženo bylo, déšť na spadnutí. Jen kousek chyběl k tomu, aby se o něm dalo říct, že ani psa by člověk ven nevyhnal.

Ale pacienti přišli. Bojínci s hloupostmi, ti nerozhodní s několikadenními problémy, kteří si pletou pohotovost s ordinací svého praktického lékaře. Na prstech jedné ruky by se daly spočítat potíže akutní, případy skutečně neodkladné. Po poledni nastal klid, který by mohl vydržet, přál si. Druhá hodina rozhodla, měl štěstí – stále nikde nikdo. Poučil sestru, na pohřeb se rozjel jako Fitipaldi…

Blízkou vesnicí neprojížděl poprvé, tamější hřbitov znal, protože byl v pravotočivé zatáčce dobře vidět. Hlouček přítomných, jasně znatelný už z parkoviště dával tušit, kde Janu s manželem najde. Svírajíc v ruce dvě růže, vyhledal smutnou kamarádku, kondoloval jim. Jako vždy namalovaná tak akorát, vzorně upravená, ale ztěžká víčka a propadlé lícní kosti jejím standardem nebyly. Přesto nejen toho, ale i něčeho zvláštního si na ní Karel všimnul. Bylo to jen na okamžik, krátký záblesk neznámého výrazu v očních panenkách, který po poděkování vymizel. Jasný důkaz toho, že tam něco bylo!  

Loučení při hudebním doprovodu bylo důstojné, dojemné, temnotou vyhrocené. Jako by si nízká mračna řekla, že teď ne, teď rozhodně, ne, teď se slejvák nehodí, pozdržím ho. Nehrotit tesknou situaci vydržel i Karlův mobil, který také nezazlobil. Pět písničkových balad mu posloužilo k pohledům do řad truchlících, odkud si snažil vytipovat někoho, kdo by mu po rozloučení na taktně vyslovený dotaz „proč,“ bez údivu odpověděl. Avšak dochází k přesvědčení, že i kdyby mu nějaké nadpřirozeno s výběrem pomohlo, netroufne si na to. Teď určitě ne, s odstupem času snad. Když vhodnou příležitost před pohřbem nevyužil.

Hudba skončila. Poslední povzdechy kolemjdoucích na fotku zesnulé, pomalý odchod domů nebo k rodinnému pohoštění. Karel spěchal nejvíc. Nečekal ho domov, ale ordinace, a z pohoštění maximálně tak kafe s koláčem. Když nebude zrovna nikdo v čekárně. Smířil se s tím, že na znalost příčiny smrti si bude muset počkat do doby, až se čerstvý splín vytratí. Stejně tak i zvědavá sestřička, které to slíbil. 

Přestože Karel odcházel ze hřbitova svižným krokem, periferní vidění ho přinutilo, aby se otočil. Zdálo se mu totiž, jako by ho někdo sledoval, ba dokonce doháněl. No to snad ne! Jeho, muže v nejlepších letech, nahání stařík s holí! A ne s ledajakou holí – francouzskou nad hlavou hrozící! Karel zpozorněl. Tak tohle nevypadá na přátelské setkání, to se musí vyřešit, to musí zažít. Přesto se pootočením kolem dokola ještě ujišťuje, jestli staříkův zájem patří skutečně jemu. Nikde nikdo, je to tak. Karlova zvědavost se stupňuje. 

„Tak ty jsi ten doktor?“ pieta-nepieta, huláká na něj agresor ještě z povzdálí. Karel s odpovědí otálí, protože se mu nelíbí výraz „ten.“ Ale co už, za ta léta praxe ho nerozladí už ani pozdrav zdravíčko, příšerný slovní projev pacientů v empatickém plurálu, zdrobněliny jako doktůrku nesu vám zprávičku, potřebuju receptíček na prášečky, takže odpověděl.

„Ano, jsem lékař. Potřebujete snad nějakou pomoc?“

„Cože? Od tebe a pomoct? Ty chlíváku jeden, ty ničemo! Žes pomohl Kristýně, to je ti málo? To ti nestačilo?“     

Tykání bylo v té chvíli to poslední, co by chtěl Karel řešit, rychle musí přijít na věc podstatnější - srovnat si dvě a dvě dohromady. Než na něj narazí překvapivá aktivita zvýšeně pohyblivé hole.  

„Nerozumím, jsem Janin kamarád, ale Kristýnu jsem viděl jenom párkrát, Jana taky byla moje pacientka, než jsem si zařídil soukromou praxi jinde,“ vyhrkne ze sebe, nejenom účelně, ale i včas.

„Cože? Vy dva se dobře znáte? A Kristýnu jsi nikdy neléčil?“ Karel přitakal.

„Tak jo, tak o tobě Jana asi nemluvila,“ reaguje zklamaně, tatam je staříkovo výbušné odhodlání s elánem na rozdávání.

„A s kým jste si mě vlastně spletl?“ zajímá Karla.

„Ále! Přece s tím dacanem, který nebyl tam, kde být měl! Protože kdyby na té pohotovosti dřepěl tak jak měl, a někam si neodběhl, třeba by Kristýna ještě mohla žít.“

Karla polilo horko, z pórů kůže se mu do košile vyvalil pot. Nečekal ani na staříkovu omluvu, pelášil k autu. Hned jak se rozjel, jako mávnutím kouzelného koutku se silně rozpršelo. Ale ani provazy deště ho nezpomalily natolik, aby na pohotovost nepřijel rychleji než Fitipaldi.