Jak je to vlastně s kily po porodu navíc? Přibývají? Nepřibývají? Nejspíš jak komu. Jenom málo nebo až tolik? A vůbec: můžou nebo musí přibývat? Když k tomu dojde, porod pro to bývá přijatelnou výmluvou. Ne omluvou, ale jen a jen výmluvou!
Utvrdila mě o tom nedávná internetová zpráva o zahraniční mamince, která novopečeným "kolegyním" radila, jak si i po porodu udržet předtěhotenskou postavu, nebo si figuru dokonce ještě vylepšit. Jenomže tak moc radila, pomáhala, až to přehnala a proradila. Zaníceně, fundovaně, horlivě, až tím údajně už provokovala. Jak jinak, když je známo, že ten, kdo hodně umí a dává své znalosti najevo, bývá za dobré skutky zaslouženě potrestán. A tak se naší radilce dostalo odměny od zprvu nadšených fanynek, že jí jde jenom o jedno – dělat z ostatních trapky, chlubit se. Postupem času tak přibývalo těch, které se nad fotografiemi její vskutku perfektní poporodní postavy závistivě ušklíbaly a svou boubelkovatost si omlouvaly podivným vysvětlením: No bodejť by se jí to necvičilo, když na to má, když jí má kdo hlídat dítě, když má tolik času, když, když, když. Nakonec tak byla každodenní cvičitelka tou zlou a nepřejícnou, kdo chce mladé maminky naštvat a zamindrákovat.
Ta se samozřejmě bránila, že to myslí dobře, ale svou cestu do pekel zatracenosti už nezastavila, ani když svůj břišní pekáč buchet přestala vystavovat. A já na její obranu přidávám následující: Ať mi nikdo netvrdí, že většině maminek nemůže nikdo pohlídat dítě jednu (dvě hodiny, když jde do fitka,) hodinu doma – manžel, rodiče, sousedka, paní na hlídání…, třeba třikrát týdně. A to praní, žehlení a jiné, takzvaně velice nutné povinnosti, se bez nich nějakou tu chvíli nezblázní a v klidu počkají. Ať už to někomu může znít jakkoli sobecky, prostě když chci, tak si dupnu si, odstříknu a jdu! A hlídač ať nakrmí, přebalí, nebo od řvoucího pokojíku aspoň zavře dveře. K tomu, aby se během dvou hodin zdravému dítěti v postýlce něco závažného stalo, by se muselo nahromadit opravdu hodně smůly.
Jestli tak problém nebude spíš v tom, že pro sebe nechci nic udělat a jenom se vymlouvat, protože to nebolí. Lenost, pohodlnost, uspokojení, - tak se tomu myslím těmi nejsprávnějšími slovy říká. Je to o ctižádosti, o vlastní zodpovědnosti. Ono je totiž daleko jednodušší přesvědčivě tvrdit, že po porodu má žena na nějaké to kilo až deset, zřejmě z prsu vycucané, mateřské právo. To manželkám bohužel a většinou jejich protějšek uvěří, mnohdy rád i proto, že pro ni už nebude tak snadným terčem nadváhy až obezity jeho. Och! Navíc tím přece vyjadřuje láskyplnou oddanost, když těhotní i poporodňuje tak věrně a souzněně s ní, napadá ho v závalu nabízející se neutuchající hmotnostní vášně. Jenomže milí zlatí, boubelatí, ono být tlustý není zdravé, opravdu je to nemoc a nenechávejte se donekonečna oblbovat konejšivými kecy ostatních tlouštíků.
A teď úplně to nejdůležitější, abysme si rozuměli: Já nemířím proti všem boubelkám, jenom proti těm z nich, které si svoji nechuť a slabou vůli čestně nepřiznají. Proti těm kravkám zbrojím, které hledají chybu u jiného a ne u sebe, vymlouvají se na něco nebo někoho, kdyby, kdyby, kdyby... Chápu, že ne každému je myslí dáno zapálit se pro zdravou věc jako chudák naše cvičitelka, ale přece když to nedokážu, řeknu po pravdě jak to je, a nebudu se přece z nedostatku vlastní zanícenosti dětinsky vykrucovat a shazovat tu úspěšnější.
Tak jenom to jsem chtěl, snad si rozumíme. Také na mě nezkoušejte diagnostické finty alá přibrání po kortikoidech, antidepresivech nebo hormonech, když všichni přece víme, o čem je řeč. Že se nerado poslouchá a čte o lidských slabostech a ještě hůř se s nimi bojuje.
