Slečna operátorka a smskové orgie

Nechci ze sebe dělat polovičního negramota, který s mobilem umí jenom telefonovat, protože focení a SMSky mi také něco říkají, ale i tak asi nejsem pro svého operátora nadměrně rentabilní typ, protože:

„Dobrý den pane, .. můžu vás vyrušit, … rozhovor bude nahráván…“ a další bla, bla, bla, jak to jen každodenně, po sté padesáté osmé všechny ty brebentící operátorky dovedou, že než se z té jejich vymývací rychlopalby vzpamatuju, stačím si uvědomit co a jak, respektive naposledy jsem odchytl jen to, že mi cosi pošle, pak už to stačí jenom odkliknout a můžu si gratulovat, že mám paušál výhodný tak jako nikdo jiný. Jenomže já jsem té snaživé slečně, která argumentovala tím, že jsem si včera dobíjel 200 Kč, odpověděl, že s touto částkou si vystačím na dva až tři měsíce, takže o výhodnosti útraty 249 Kč, a to každý měsíc velmi pochybuju.

„No ale to je výhodné,“ opáčila mi, „krátké zprávy se vám zlevní na korunu, a o polovimu i volání. A to do všech sítí!“

„Ale proč to? Já přece teď provolám a proesemeskuju maximálně sto korun za měsíc,“ bránil jsem se, a slečna zas nechápala mě, a se znatelným opovržením mi opět zdůraznila jejich bezkonkurenční nabídku. Oba jsme byli naprosto bezradní, protože ustoupit nechtěl nikdo z nás. Až, po chvilce vyčkávání, všechno osvětlila její geniální, vševysvětlující věta, která její postoj zcela obnažila: „No ale přece, pak byste mohl mnohem víc esemeskovat, víc a déle volat!“

No, co na tohle říct? Jako na všechno nucení do něčeho nepotřebného – logika se hroutí, hloupost bují, svět blázní. Slečna se zřejmě domnívala, že jsem telefonisticky zaostalý, snad i finančně omezován, že nabídkou mi přiskřípnutá křidélka uvolní, a já se už konečně rozepíšu, rozvolám, své úspory provolám - začnu opravdově žít.

Samozřejmě, že jsem odmítl, ale tento vášnivý rozhovor mi pomohl pochopit nedávnou snahu mého kamaráda – pacienta. Souboj zlanařeného paušálového zákazníka se mnou vypadal takto:

„Jsi dnes v práci?“ psal mi.

„Jo,“ odpověděl jsem, a věc považoval za vyřízenou.

„Můžu přijít?“ zajímalo ho.

Deset minut neodepisuju, protože jsem doufal v to, že mu dojde, že když jsem v práci, tak pro všechny příchozí pacienty, a kupodivu ani si z nich nevybírám, koho ošetřím. No, nedošlo mu to.

„Tak můžu přijít?“ nedal se odbýt a za tvrdošíjné úsilí byl odměněn odpovědí.

„Můžeš kdykoli, ale o půl dvanácté jdu na oběd, pak budu od půl jedné do dvou,“ vyčerpal jsem své bohaté sdělovací dovednosti, abych ho od případného dalšího dotazu plně odradil. No, nepovedlo se.

„Takže kdy by to bylo pro tebe nejlepší?“ zkouší moji trpělivost, toho času již velmi chabou.

Bože! říkal jsem si. Konec kamarádství se blíží, tohle nerozchodím, mlčel jsem. Ne však on.

„Můžu přijít třeba v deset?“ a já z něj šílel. Ale nebudu sviňa, řekl jsem si, vždyť každý si čas od času vybere den blbec, takže vzápětí jsem se zhostil dobrého skutku:

„Ano, i v deset je před půl dvanáctou.“

Odpovězeno mi bylo smajlíkem. Tady vidíte, jak je svět absurdní. Vztekle odepíšu a je to považováno za fór, jindy jak pominutý vrcholově vtipkuju, a nezasměje se nikdo. Hlavně však, záležitost jsem považoval za definitivně vyřízenou. Jenže opět mylně.

„A abych nečekal, můžu ťuknout?“

Ne, tak na něco takového jsem nervy už neměl - neodpověděl jsem mu.

Zachoval jsem se dobře? Jak se to vezme. Na tomto téměř bajkovském příběhu lze usuzovat na dvě věci. Že usilovné telefonní ťukání stálo kamaráda šest korun, zatímco mě mé střídmé 7,50, přičemž za toho špatného, namyšleného, jsem samozřejmě já. Pacient, a zřejmě už bývalý kamarád se asi urazil, protože nepřišel, ba co víc, jindy tak aktivní pisálek neposlal ani omluvnou zprávu. Zřejmě jsem nebyl dostečně sdílný, nezapadl jsem tak do jeho tlachací komunity.

No, jestli to půjde takhle dál, vypadá to, že o kamarády tohoto prodejného typu brzy přijdu. Nebo, ledaže - by, bych přesvědčovací telefonní operátorku poslechl a řady hloupě datlujících otravů rozšířil.

Ne, to se nestane, to se nesmí stát! Zůstanu svůj i přesto, že to někomu nebude po vůli, a to i s rizikem, že o nějakého toho vychcánkovského kamarádíčka zase přijdu.