Setkání s voly, gramatikou a Větvou

Nejhorší setkání je s hlupákem, tvrdí Jan Werich a zdrcující je, že voly jste si při tomto střetu navzájem. Do podobných rozpaků jsem se poprvé dostal jako školák, kdy jsem psal z výletu kamarádovi dopis.

Ano, kamarádovi a druhé ano pro dopis, tehdy to totiž bylo ještě zcela běžné. Byl jsem přesvědčený, že s gramatikou nemám problémy, vždyť odpor ke svému zelenému pravopisnému sešitku jsem neměl a budiž mi k dobru, že ho jako památku na paní učitelku Březíkovou, mám dodnes. Proto jsem byl kamarádovou povýšeneckou reakcí nemile překvapen. Prý až mu budu psát příště, ať dám dopis raději někomu zkontrolovat. Příště se nekonalo, ale co čert nechtěl, po třiceti letech jsem od něj dostal mejl, při kterém jsem se náramně bavil. Ne, nedal jsem mu to sežrat i s úroky, mně stačila pravda. Ale stejně, tak rád bych mu zapůjčil můj zelený sešitek.

Jiné setkání nebylo zas až tak dávno, to jsem vyplňoval jakousi žádost a předával ji nadřízenému. Vrátil mi ji s tím, abych si v ní opravil chyby. Tady, tady a tady! Znejistil mě, já si všechny tři výtky v klidu prověřil a pak jsem vyrukoval. Tady, tady a tady nemusím nic opravovat! A od té doby, věřte nebo ne, mě má radši ještě míň, než předtím. Upřesnění: samozřejmě, že se nemuselo jednat o hlupáky, jenom to bylo setkání s gramatickými neználky.

Do třetice konečně něco pozitivního. Kolega v práci od všech zaměstnanců pravidelně shromažďuje písemné příspěvky a aby si ušetřil trpělivosti, všechny důrazně upozornil, že za čárkou ve větě a za tečkou na konci věty se dělá mezera, ale mezi posledním slovem a vykřičníkem nebo otazníkem, už zase ne! Vědom si toho, že gramatiku dospělé už nenaučí, pravopisné chyby laskavě opraví.

Dosti arogantní chování, ale když to pomůže správné věci, proč ne. Tak trochu můj člověk. To byste nevěřili, kolik lidí napíše vířivku s tvrdým. Ve vyhledávači je na ni přes 23 000 odkazů!

Pro mě za mne, výjimečně upřímně jste vědomě rozhodli o mně, tak přijďte soukromě ke mně. Skloňování zájmena já, masakr, co? Názorná ukázka toho, jak je čeština zbytečně složitá. A co takhle: zapomněl, vzpomněl protože zapomene, rozuměl, protože rozumí, soukromě, protože soukromý, švejk nebo Švejk, sparťan nebo Sparťan, olomoučák a Liberečák (párek). Další chuťovky: Postarej se skromně o mě, věděli to o mně. Kdo s koho, vezmi mě s sebou.

Troufám si tvrdit, že 90% blogerů by v mém testíku uspělo, také 80% sedmáků, ale už asi jenom 10%  všech Čechů. Proč je náš pravopis takhle složitý? Nemusel by, naděje pro zjednodušení je v jeho vývoji. Z dávného syrupu máme sirup, nedávné vánoce povýšily na Vánoce. Přiznávám se, že pamětnické větě o princezně, která slynula krásou, jsem nerozuměl a také v ní chyboval. A co vy? Starší mají výhodu.

Jako novinku uvádím "bysme," hojně užívané ve Vieweghově Mafii v Praze, naprosto logicky se zdají a zažívají vykřičníkové malopísmenné věty typu: rána jak z kanónu, buch! přímo vedle nás. Román Rok kohouta Terezy Boučkové skýtá dokonce přímou řeč bez uvozovek. Ale proč ne, když je tam pokaždé poznat.

Starý zelený sešit mi říká, že před „a, i, nebo, ani,“ se čárka obvykle nepíše. Jenomže čárka nám přece sděluje, že máme při čtení klesnout hlasem. Myslím si tedy, že ať je všude tam, kde to autor vyžaduje, má tedy pomáhat k tomu, aby byl smysl věty co nejlépe pochopen. A o to přece jde! Od čárek je jenom kousek ke slovosledu, který by také měl přispívat k co nejvhodnějšímu objasnění textu tak, jak pisatel uzná za vhodné. Ubylo by tím tím i trapné používání nápomocných smajlíků.

Je nová doba, žádá si nové činy, no ne? Tak proč ne třeba i v příčestím minulém? Davy lidí sledovaly cyklistický závod. Jak zákeřné, když se spěchá a moc nepřemýšlí, co? Cožpak v běžné mluvě pokaždé poznáte měkkost a tvrdost? Koho to baví? Vír a výr, bidlo a bydlo, objet a oběd, tato homonyma bychom asi měli ponechat. Neusnadňujme školákům diktáty zas až tolik!

Zbytečné složitosti pokračují. Proč tamější a tamní? Proč se skloňuje „beze mě, beze mne,“ když v obou příkladech jasně slyšíme mn? Proč to někde nejde a jinde zas jde? „Ke mně, o mně,“ s jasným mn, budiž příkladem.

Pátým pádem sice voláme, ale to se mi soukromě vůbec nelíbí. Máme tu intervenci cizích slov, Markétu Častvaj a Michaelu Bakala, co si o nás cizinec pomyslí, když se naše jména v pádech pořád mění? Pro začátek by v příjmení pátý pád roven prvnímu, mohl jít příkladem.

Velká a malá písmena? Hrůza hrůz! Za katastrofální příklad mi nedávno posloužil formulář GE Money Bank, kde bylo velkým písmenem napsáno snad každé podstatné jméno! Dobrá rada pro všechny: Nevíte-li si rady, pokuste se využít výhody začátku věty.

Doufám, že jste nenabyli dojmu, že frajeřím a když ano, tak vězte, že se za bůhvíjakého znalce gramatiky nepovažuji, jen jsem nejspíš jedním z těch, který snad chybuje málo a s překlepy se také snaží šetřit. Srovnávat se s borci z Ústavu pro jazyk český nebo s básníkem a jazykovým fajnšmekrem Ladislavem Červenkou, kterému v případě nouze volám, by mě ani nenapadlo. Já jen apeluji na to, jak by bylo fajn, kdyby čeština nebyla zbytečně gramaticky složitá, aby jakýmkoli, ale zřejmým způsobem, sdělovala větný obsah co nejpřesněji.

V extrémním případě třeba i unikátním stylem Ladislava Větvičky, když je čtenářům jasné, jak jeho texty číst a chápat. Ale je to kura sakra fajny přyklad chachara rozesmyvajuciho nas všecki. Když je mi blbě, čtu si ho a řehtám se jak pominutý. Co ještě jiného může být víc, než povýšit český jazyk na brániční nevolnost! A proto víc takových Větví, víc jasnozřivých extrémů v jakémkoli podání než v nevědomě chybném.

Kontrolní otázka pro případné diskutéry: kolikrát se v textu zmiňuji o zeleném sešitku a objevte chybu, kterou jsem v textu schválně spáchal. Ty o kterých nevím, se nepočítají :-) První bere mé dvě knihy, když mi napíše adresu.