Jedu autem domů z práce hlineckými serpentinami nahoru a dolů, to jo, to můžu, kroucení volantem mám rád. A taky rychlost samozřejmě. Předjedu jednoho, pak zase druhého, stihnu i toho třetího hlemýždě ještě před zatáčkou?
Ne, zabránilo mi v tom protijedoucí auto, takže vyčkávám, těším se na následné zrychlení. Ale že se fakt vleče, že se nestydí, takhle zdržovat provoz, kleju. Jet mezi obcemi šedesátkou, to je něco na mě! Předjíždím, patřičně zatroubím, letmo se kouknu. No jo, bez komentáře. Nevyježděné pipiny, a ta starší to dnes vzala na sebe. Předvádím jim žíznivou čáru a za dva kilometry jsem doma. Kvůli vyložení nákladu zastavuji na autobusové zastávce před dveřmi domu, a to mi nemějte za zlé, protože kdo by se tahal se 48 konzervami pro pouhé čtyři psy a proměnlivý počet koček i dvěma nákupními taškami z parkovacího místa pětadvacet metrů opodál. Sice za sebou nechávám pro autobus co nejvíc místa, kdyby snad náhodou, protože nenevrlého autobusáka jsem doposud nepotkal .
Vykládací rychloakce kulový blesk tak může začít. Otevřu kufr, ze třech schodů snáším první dva balíky konzerv, pak druhá várka, chystám se na třetí, když si všimnu, jak na „mé“ zastávce zastavuje auto. A nebylo to auto ledasjaké, bylo to zrovna to, které jsem při předjíždění vytroubil. Znejistím jenom trochu, protože mohlo být mnohem hůř. To kdyby si se mnou chtěl vyrovnávat účty třeba takový hromotluk-mafián, a předpokládám, že nejenom slovně. Paní řidička vystoupila, nedělo se nic. Pak si tělo protahovala, přešlapovala na místě. A protože neměla roušku, která by mi bránila v poznání, jestli je hezká nebo škaredá, dal jsem se do přátelské řeči.
„Dobrý den, paní, moc se omlouvám, to jsem byl já, který na vás před chvilkou troubil, ale nemějte mi to za zlé, já už jiný nebudu…“
„Tak to nevím, že jste to byl vy, ale já na vás troubla taky.“
„Tak to já taky nevím, a dobře jste udělala, zasloužím si to. Ale příště musíte hlasitěji a déle. Takže počkat, vy jste tu nezastavila proto, abyste mi vynadala?“
„Ne, to ne, vím, že jedu pomalu, nebyl jste jediný, komu to vadilo, ale hrozně mě bolí záda, dnes to ani trochu nedávám. Jestli jste to někdy zažil, tak to se fakt nedá. To nevíte, jestli se máte natahovat, krčit, sedět na levé půlce nebo vpravo, je to fakt hrozný,“ rozpovídala se poněkud teatrálně.
„No, za volantem asi nezažil, ale když vás tak pozoruju, tak mě napadá - nechcete injekci?“
„Jak injekci? Jak to myslíte injekci?“ nechápala.
„No, prášky vám nepomohly, jestli jste si nějakou tabletku vůbec vzala, takže je na řadě injekce od bolesti.“
„Jo tak! A to vy máte vždycky připravenou injekci jen tak?“ je stále v mírném údivu.
„No, tak nějak tak. Vždyť já jsem tady vlastně už doma, jo a taky jsem doktor, tak toho mám v lékárničce i trochu víc. Pro všechny ty smrtelné vesnické případy, víte?“ Zvážněla, zpozorněla.
„Počkejte chvilku,“ řekla a šla se s kamarádkou do auta poradit.
„Tak jo. Ale nezamykejte, Klárka počká v autě. Kdybych se nevrátila do pěti minut, zasáhne.“
„To zní skvěle. Z jakého trapného detektivního seriálu to máte?“ snažím se odlehčeně zavtipkovat.
„Hele, nezlehčujte to, vžijte se do mé situace, jo?“ dává mi najevo, že to její bolest je tu na prvním místě.
„Do vaší bolavé situace? Tak to ani náhodou!“ jsem už prostě takový osobitý, totiž nesmírně vtipný.
„Tak vidíte! A jak vůbec poznám, že jste doktor? Taky byste nemusel být,“ začíná hru na pochybnost.
„Máte pravdu, nemusel, Při státnici z chirurgie jsem měl namále, a při všeobecné atestaci jakbysmet. Prostě, dítě štěstěny. Takže navrhuju nechat to na potom, až jak injekci píchnu? Jestli dobře nebo špatně, co vy na to?“
„Asi vám budu muset věřit, co?“
„Už tomu si tak bude. Riziko je všudypřítomné. Raději mi povězte, jste na něco alergická?“
„Na lidi a na práci je asi špatná odpověď, co?“
„Přesně! Špatná, neoriginální a hodně častá. Takže ani na jod ne?“
„Ne, nevím o ničem.“
„Něco proti srážení krve náhodou neberete? Třeba warfarin?“
„Cože? Že bych se jako ochotně pomalu zasebevražďovala?“ projevila se jako znalkyně filmu o warfarinovém vrahovi.
„Takže nic a nezdržujte. Čas kvapí, zbývají dvě minuty. Než sem vtrhne vaše záchranářka.“
„Povolte si kalhoty, opřete se o zeď. Chcete ji doleva nebo doprava?“
„Zrovna teď je mi to úplně jedno. Jé, vždyť máte na zdi diplom!“ všimne si velkého rámu těsně nad sebou.
„No vidíte! Takže si při tom můžete i číst. Už ani nevím kolik let se ho snažím dovézt do ordinace, že si místo něj pověsím krajinku Honzy Odvárky ze Svratky. Tedy, až si ho od něj koupím. Ale dost keců. Takže píchám doprava a přeneste váhu doleva. Super! Hotovo! Počkejte, ještě vám to zalepím.“
„Jo, jo, čtu. Universitas Carolina Pragensis...Jé, Karolína! Uf, uf, dál to nedávám. Ale děkuju vám, pane doktore,“ pověděla mile, obdivně a spokojeně se na mě pousmála.
„Moc neděkujte, v píchání jsou lepší sestřičky,“ usmál jsem se.
„To bych neřekla,“ a úsměv opětovala.
Odešla, odjela, rozloučila se, a já jsem byl rád, že jsem pomohl. Tak nějak netradičně, tak spontánně. Když jsem příběh večer vyprávěl manželce, ptala se, jak vypadala. Taková, taková, asi kolem třiceti, vzpomínal jsem. A vlasy? No, tak asi blondýnka, no, spíš špinavá blondýnka, řekl jsem raději, a jak jsem si ji začal stále více vybavovat, připadalo mi, že mi je odněkud povědomá. Snažil jsem se rozpomenout odkud, a ono ejhle, přišel jsem na to!
Byla hodně podobná pašeračce Tereze, jak si odpykává trest v pákistánském vězení. A proč by nemohla, vždyť jde jenom o podobnost, a pousmál jsem se tomu. A když už jsem si vzpomněl, pak jsem na to všechno pomalu zapomínal...
Jenomže za tři dny mi na Messenger přichází zpráva: „Jméno bylo na vašem diplomu, tak vám můžu ještě jednou za pomoc poděkovat. A teď, kdy je mi už líp, jezdím rychleji. S pozdravem Karolína Vrbasová.“ No jo, vždyť jo, ta podoba taky!
