Sebevrahy na kolejích v lásce nemám,

ale na základě velkého (na mé poměry) nesouhlasného ohlasu diskutujících (minulý článek,) mi připadá, že oni ano. Jak jinak si vysvětlit tu vlnu zděšení na to, že vlakové sebevraždy jsou sobecké, nezodpovědné, bezohledné a třeba i mstivé? 

Měl jsem dvě možnosti. Nelichotivý článek http://hatala.blog.idnes.cz/c/407742/Ta-nejlepsi-zprava-vlaky-zase-jedou.html nechat pokorně vyšumět a doufat, že časem se mi podaří být opět bezvýstřelkovým blogerem, čímž bych svůj nevšední „výstřelek“ přiznal. Já si však za svým názorem stojím a příště bych (pro velký úspěch :-)) rád nastínil i jiný „umrlý“ problém.

Z těch pro mě nejpodivnějších diskuzních reakcí nechápu, jak souvisí názor na vzpomínané sebevraždy s jakoukoli vykonávanou profesí. Velmi vzdáleně se nabízí snad jedině funebrák nebo psychiatr, ale jedno ani druhé nejsem, A. Andreo. Paní Martina chaoticky píše, že sebevrah si vše předem racionálně promyslí, ale pak už nemyslí na to, jestli tím způsobí nepříjemnost ostatním. To druhé si myslí i jiní diskutující (paní Vandy, pan Jan) a já nejsem proti, byť mi jsou sympatičtější ti, kteří své suicidium čistě vyšperkují až do konce. Ale stejně mi to kognitivně poněkud vrže (promýšlení činu s laxním závěrem) a uzavřel bych to smírně tak, že tak jako lidé jsou různé, tak i sebevrazi jsou jakkoli nevyzpytatelní. Co mě rozesmálo nejvíc, byl další názor paní Martiny, která tvrdí, že nikdo z nás nemá na práci nic tak výjimečného, aby to na něj 2 – 3 hodiny nepočkalo. A co víc, plusový souhlas jí dalo dalších pět přívrženců!

Jak jenom může mluvit za všechny, ztotožňovat kvalitu vytížení ostatních s její, která zřejmě spočívá v zalití kytiček a nakrmení dvou králíků. Chtělo by se to více zamyslet, v jejím případě snad raději se zeptat ostatních, jak jim nucené čekání ve vlaku znepříjemní přinejmenším pouze zbytek dne. To jenom sportovci se nedostanu na trénink, zmešká se důležitá pracovní schůzka, škola, zkouška, osudové setkání, další vlakové spojení nebo jenom letadlo na dovolenou. Vždyť co, počítat se přece musí se vším! Paní Martina překvapivě nabízí i řešení: dát si rezervu. Takže podle ní bychom měli jezdit nejspíš o jeden, nejlíp o dva vlaky dřív. A pak samozřejmě pokaždé zbytečně čekat, protože právě takovému spolehlivci jako naschvál, nevběhne do konce života pod vlak ani rejsek.

Paní Martina dále uvádí, že vlak je sebevrahům dostupný a já jen dodávám, že tomu tak pokaždé není. Že poklidní, neobtěžující sebevrahové se vyskytují i tam, kde je naší husté železniční sítě neprosto i prosto. Když jsem jezdil na prázdniny k babičce a dědovi do Jeseníků, ať už jsem chtěl nebo ne, na uvítanou jsem obdržel salvu zpráv o tom, kdo, kde a s kým a taky kdo půvabnou vesnici 5 km od nejbližších kolejí, tak či onak opustil. Podotýkám, že z kopce mi tato vzdálenost nepřipadá zas až tak moc, že by případné sebevrahy mohla k smrti vyčerpat. Vzpomínám si, že hajný se oběsil (kde jinde než) na stromě v lese, paní pošťačka na půdě a opilec Pepek na klice v koupelně. Nebo jsem to popletl? :-)

Kdyby tak tamější cestující z vlaku věděli, jak moc by jim měli být vděčni! Takže jsou zvyklí jenom na sněhové závějové kalamity a spadané stromy na kolejích, kde hlavní viník jednoznačně chybí, což se o exhibicionistickém vlakovém sebevrahovi říci nedá. Jedině přírodní zdržení je omluvitelné a přitom jsou všichni rádi, že se jedná jenom o nepříjemnost bez tragických následků.

Proboha, čtenáři, já nejsem necita, mně je samozřejmě taky líto každého sebevraha, zvláště, když si myslím, že dosti z nich by šlo nejenom jednou zachránit, ale do budoucna jim i pomoci. Což takhle se zaměřit na vlastní netečnost, nevšímavost k okolí a nešťastnému pomoc nabídnout? Připadá mi však, jako by to nebylo v našich silách, že se bojíme, ostýcháme, nechceme si svůj život komplikovat. Takže co zbývá? Zmůžeme se akorát na pláč a pozdní lítost, čímž si svůj alibismus pouze spokojeně vykupujeme. Tragedijní soucitnost berou mnozí z nás jako očekávanou povinnost, pokračování morální bezúhonnosti, čímž si domnělou lidskost a sousedské nevybočení z řady zpečeťujeme, což k vlastnímu uspokojení bohatě stačí. Jenomže smutné oči a pozdní lítost jsou mrtvému platné jako nebožtíkovi zimník a k čemu jsou mu moudrosti s křížkem po funuse? Na co si to těmi srdcervoucími plačkovými řečičkami hrajete? Oči pro pláč pro cizího jsou jen teatrálností a hlavně nikomu k ničemu!

I nadále tak pro vlakového sebevraha pochopení nemám a proto nad ním příliš netruchlím. Tvrdím to i přesto, že jsem toho nebyl nikdy přítomen, a více soucítím s těmi, koho svým činem vystrašil a nějaký čas znepříjemnil. Také doufám v to, že ti, co se k názoru staví podobně jako já, si aspoň uvědomují, že tahle tedy ne, že kdyby přece jenom oni někdy ano, že by svým odchodem nikomu život zrovna takhle, zdlouhavě a nechutně devastačně, nekazili.