Šárka Medková – Cesta do blikajícího pekla

Memento Radka Johna, Můj život s gamblerem Martiny Bittnerové, nyní třetí knížka o závislosti, kterou jsem četl. Tu první si pamatuju pramálo, knížky Martiny a Šárky více, přičemž se nabízejí ke srovnání.

Zatímco Život s gamblerem je psán z pohledu trpící partnerky, jejíž přítel k ní není příliš sdílný není, což je pro ni tím horší, Peklo je přímou zpovědí gamblerky. Přínosnost mají jistěže knihy obě. Zatímco Život s gamblerem je napsaný více „spisovatelštěji,“ tedy bezplevelně až stroze, i tak mi Šárčino Peklo připadá čtenářsky atraktivnější. Život s gamblerem bohužel končí úmrtím, Milena z Pekla se ze závislosti na automatech vylíže, byť se tak nestane ani za pět minut dvanáct, ale deset minut po dvanácté.

Upřímně – to, co jsem postrádal v Životě s gamblerem, tedy konkrétnost problémů, myšlenkové pochody gamblera, jsem v Pekle našel. Je to samozřejmě dáno tím, že kniha nebyla napsána z pohledu pozorovatele, ale hezky pěkně emotivně od zdroje. Bez příkras, statečně, z nutnosti dostat tu špínu ze sebe ven, a snad i z pudu sebezáchovy. Punc čtenářské atraktivnosti jí dává už téma samotné - nebezpečné a zákeřné. Přečíst si o cizím neštěstí je pro někoho přec tak lákavé! A když se k podbízivému obsahu přidá i pravda pravdoucí, zajímavé čtení je na světě.

Zpočátku jsem si ale říkal, že knížka naplňuje ono známé mnoho povyku pro nic, protože když Milena prohraje jenom pár tisícovek, v rodinném rozpočtu se to jenom nějak zašmodrchá. A když začne chodit z práce pozdě, manžel jí vcelku obstojně a vytrvale žere to, že jenom tlachá s kamarádkou u kafe. To všechno místo toho, aby z práce chodila včas, v dobrém seřvala děti, dala si kafe s manželem, pak spokojeně po paničkostepfordsku usedla k šicímu stroji, anebo šla kuchtit podle Magdaleny Dobromily. Další i hodněpozdní příchody a roztěkanost jí o fous výmluvně projdou, ale vyhrává ten čtenář, který vsází na to, že v tomto se na nekonečno spoléhat nedá.

Tak jako sopka než zabouří a vychrlí lávu, začne nejdřív dýmit, i tady se velké věci nezačnou dít hned, ale rodit se, růst, vzkvétat, plodit, a hlavně shnilé plody sklízet! A přesně k tomu u protagonistky došlo! A dobře jí tak!

Má peníze na kolo pro syna, prohraje je, vyhraje je, prohraje je. Fakt zábava! Půjčí si, dluh nevrací, zadluží se! Dluh musí splácet, nemá z čeho, řešení nachází v rodinné kreditní krádeži lživým, bezcharakterním způsobem. Kamarádění s pofiderními existencemi od hracích automatů ji samozřejmě v ničem nepomáhá, ale co víc, svede ji k lásce k jednomu z nich. Než procitne. Jak pro Milenu typické, že deset minut po dvanácté! Protože až 30tisícová výhra, o kterou je okradena, ji dovede k pravdě o parazitování jejího skoromilence. A to, k čemu se za honbou pro peníze s cizím mužem málem propůjčila, raději nezmiňovat.

Tolikrát jsem váhavé Mileně přál, ať s tím skončí, vždyť jiskřička naděje tam několikrát byla, ale když on tam byl i onen pověstný červíček výherní naděje, kterému pokaždé podlehla. To jsem jí pak nadával, jak je bez vůle, tupá a prázdná, budižkničemu. Nebyla mi sympatická ani trochu – propracovaně lhala, ztrácela se sama v sobě, bahnila se na domácí půdě. Tam si to uměla vždycky omluvit, když bortící se manželský vztah hasila buď v posteli nebo zdůvodněním, že má jen trochu problémy v práci. Inu, hned se pozná oddaný a milující manžel. Anebo hloupý?

 Žádná groteska, ale drama, jak to nakonec dopadne, jak z toho ven. Jednu chvíli jsem si dokonce myslel, že to Mileně projde, že vše ututlá tak skvěle, že pravda najevo nevyjde a happy end bude takový, že se dá na herectví. Možná tak ve slátanině Rosamunde Pilchner, tady pohár trpělivosti naštěstí přetekl. Spravedlivě zvítězilo zadostiučinění, protože své tajemství by si Milena musela vzít snad jedině do hrobu.

„Osudnou“ se jí stává frajeřina, kdy z půjčené kreditky peníze bere, bere, až přebere. Ze špatného snu procitá okolí i manžel, který ženu před dětmi podrží. Ambulantní léčba nestačí, částečně pomáhá až ta za zavřenými dveřmi. Částečně říkám proto, že člověk nikdy neví. Ani samotná autorka ne, která setsakramentsky ví, o čem píše, když se do světélkujícího pekla opravdu dostala. Nejenom tam, snad i zpět. Nejspíš nejenom mě tím vším přiblížila k přesvědčení, abych se posmrtného pekla nebál. Daleko horší peklo je totiž to, které na člověka číhá na Zemi.

Takže autorko, povedlo se ti to. Ale za jakou cenu, že? Je to na obdiv nebo ne? Znáte film 127 hodin? O chlapovi, který nikomu nic neřekne a vydá se na kole kamsi do skal, kde se mu stane nehoda. Nikdo neví kam ho jít hledat, a zachrání ho až to, že si uřízne zašprajcovanou ruku. Je to na respekt nebo odsouzení a zpytování svědomí? Proto odvážné Šárce přeji další knížky čtivě napsané, jenom ať se proboha nejmenuje Cesta do blikajícího pekla 2.