S puberťákem proti své vůli

Měl jsem to dobře promyšlené. Až se bude věk našich dětí chýlit ke třinácti, čtrnácti, vytratím se. Odjedu na zahraniční misi, nejlíp rovnou na dvě po sobě následující, abych byl aspoň zčásti ušetřen toho, no však víte čeho. Jenomže neodjel jsem a nebyl tak ušetřen. Ale věřte, že doma je to s nimi občas i docela fajn.

Třeba se synem, který nemá pubertu vysloveně truchlivou, ale zábavnou. Tedy, musíte si při ní odmyslet ten truc, ten vzdor, až vám z toho všeho vyjde jenom to komično. My z něj šílíme, ale on je naprosto v pohodě. On si se vším si vystačí sám a vystiženo jeho slovy: on od nás nikdy nic nepotřebuje.

Ani když vyrůstá z kalhot mu nevadí, aspoň prý bude mít nové tříčtvrťáky a je spokojený. Nové po nás zásadně nemůže chtít, vždyť takových peněz co to stojí, že si je vůbec nezaslouží. Hlavně však, že si zaslouží každý měsíc časopis Hattrick a ProFootball, který se v marketu v nákupním košíku vždy objevuje naprosto pravidelně, ikdyž dostává kapesné. Běhá, tak chce krokoměr, jezdí na kole, tak chce tachometr, hraje florbal, kupujeme nové míčky a pořád si něco vymýšlí. Jenomže jenom to, co chce a ne to, co nutně potřebuje. Vzdorový prim z toho všeho hrají hadry.

Pojede na letní tábor. V pokynech píšou, že pláštěnka a gumáky jsou nutností. Ale on z toho přece nic nepotřebuje. Vždyť má bundu s kapuci a turistické boty. Přemlouvání a hádky jsou předem zbytečné a jedeme kupovat aspoň kšiltovku a ten nejlepší krém vodu z bot odpuzující.

Ohromující výběr čepic, ale jemu se žádná nelíbí. Cena nerozhoduje, hlavně aby si vybral. Jediná, která by připadala v úvahu, tu s logem fotbalového klubu Arsenal Londýn, bohužel jako na potvoru nemají a nikdy neměli. Vyber si nějakou! Dřív neodejdem! Minuta se vleče jako hodina, ještě chvíli a paní prodavačka by byla ochotna objednat i tu jeho arsenálskou. Ale jenom proto, abychom byli už konečně pryč. Nakonec si přece jenom vybírá. Fialovou s kytičkami a tlemit se při tom tak šťastně, jsem ho dlouho neviděl. Dostal nás! Nic nekupujem a ve spěchu zapomínáme i na krém na boty.

Nic se neděje, chlácholí nás, boty si navleču do igelitových tašek. Už ho vidím. On, takový kolohnát, budižkničemný, přesstoosmdesáticentimetrový kopyto. No není to k popukání?

Neúspěšný, avšak vůbec ne nevýrazný nákupní výlet, pro nás ještě neskončil. Před domem si ten náš ničemník vzpomene, že má na teniskách žraloka, že by ho tedy velmi zajímalo, v čem bude zítra trénovat. No nezabili byste ho? Ve městě jsme procházeli nejmíň kolem pěti krámů na boty! A vinu svaluje na nás, že jsme si jeho bot nevšimli. I bychom si určitě všimli, kdyby je po trénincích nezapomínal z batohu vytahovat.

Nazpátek ale nejedem, kousek před námi mají krám jako stan Vietnamci. Nevídané, tam se stává zázrak!

Kupujeme kšiltovku s tygrem, který se velmi věrně podobá dělu, arsenálskému to znaku, tříčtvrťáky, na kterých se mu nejvíc líbilo to, že stály jenom dvěstěpade, rovněž velmi laciné tenisky, dokonce k nerozeznání s jeho dřívějšími značkovými, jen si na nich musí zespoda vyřezat drážky aby neklouzaly.

Po dvaceti minutách odcházíme i s konzervou čehosi, co čichem sice vůbec nepřipomíná voduvzdorný krém na boty, ale je to prý gratis. No neberte to! K tomu ještě dvě propisky a zapalovač, ikdyž nikdo z nás nekouří. No ale co kdyby někdy, že jo, může se hodit.

No řekněte, nebyl to úžasný výlet? Považte: dvacet kilometrů daleko, s nákupem sotva za rohem a od někoho, pro koho je dálka tisíce kilometrů rodným domovem.