Rodinné nákupy si užívám. Ale tak nějak po svém.

Pokaždé se to seběhne velmi rychle a čtyřfázově. Nakupování v potravinovém marketu. Počátek všeho signalizují dvě hrůzostrašná slova: Pojedeme nakupovat! V nich už je obsažena fáze rozhodnutí, poté následuje sdílení, přijmutí a smíření.

Ano, i takovéto figuríny-mrkačky můžu :-)

Souslednost tolik podobná s umíráním. V bleskurychlém sledu se tak rázem ocitám ve funkci taxikáře, po zaparkování jsem v marketu povýšen do hodnosti tahače-vozíčkáře, zároveň i nakladače a zádumčivého, ale jakože přemýšlivého a poslušného přitakávače. U pokladního pásu a auta je ze mě opět němý nakladač a vykladač. Jistě chápete, že nakupování mě pokaždé nadchne tak, že jsem nakonec vždycky moc rád, že ho mám za sebou.

Jenomže ve velkých nákupních centrech plných oděvních krámů je to pro mě poněkud jiné. Bez vozíčků, bez úprku k mimořádně levným stehenním řízkům a jakoby v noblesnějším duchu, v honosnějším prostředí. Jenomže nic není zadarmo. K oáze voňavého prádélka se musíte prodrat přes vchodové balónkáře a na chodbách se poprat s odvážnějšími kasičkáři. Ačkoli se překážky zdají na první pohled nezdolatelné, nebojte se, to zvládnete.

Hi hi hi, ha ha ha, tady máte balónek pane. "A komu děláte reklamu?" ptám se. Hi hi hi, ha ha ha, já nevím. Po setkání s něčím takovým vzroste IQ i sebevědomí snad úplně každému. Važme si jich proto.

Dotěrné kasičkáře stačí odmítnout a ještě Vás za to pozdraví a poděkují. Zřejmě posměšně, ale věřte mi, že jsou zvyklí. Můžete se jim i vyhnout, doběhnou vás jen málokdy. Jen jednou jsem při lichotivém oslovení „mladý pane“ zpomalil a na chvíli zaváhal. Ale nelíbil se mi. :-)

No a pak na vás číhá už jenom všude přítomná hudba, předražené zboží a unavené nebo naopak slizce vlezlé prodavačky. Bohužel nikdy nic mezi tím. Copak hudba na chodbách, ta ještě jde, ta se na každém kroku nemění, ale mílové a obtloustlé nervy abych měl na všechny ty moderní hity v každém obchůdku puštěné na plný kule! Vlastní slovo abys poslouchal přes zesilovač, natož manželčino!

Naštěstí umí každý chlap nevnímat, mazat, vypouštět a ten nejsprávnější i odpouštět. Navodím si tak pocit domnělých špuntů do uší a soustředím se na kochání. Ne, úchylácky nečichám a neprohrabuju se v hadrech pro muže vhodných i méně vhodných, vždyť já ani na těch ramínkových pověšeninách nepoznám hezké od méně pěkného. Nitě sem, nitě tam, k tomu sem tam knoflíček, jen tak obyčejně mi to nestačí. Abych si udělal o kvalitě zboží obrázek, já ten chaotický hadřík musím vidět trošku jinak.

Jak? Na figurínách přece! Ty nezklamou, ty jsou! A když nejsou, tak se aspoň pasu studiem reklamních plakátů po stěnách. Modelky, tenistky, lyžařky, to by člověk nevěřil, kolik sportovních sélebrit máme, jak jim to sluší a čemu všemu se holky zaprodají. Ale přece jenom – ve výloze bakelit je výstavní bakelit. Mnohdy mám pocit, že figuríny obživnou, že na mě mrknou a všechny mě zahrnou přítulnou něhou a samou láskou spolykají. To víte, není nad chlapácké sny plné fantazie!

Naneštěstí procitám, nejčastěji rovnou při placení, kde nám nadmíru spokojená paní pokladní s přemírou lásky balí tři kusy líbivých pověšenin. Avšak radost nám za týden pokazí zjištění, že na všechno zboží stejné značky je třicetiprocentní sleva. Tož tak nějak.

A čas plyne, někdy líp, jindy hůř, ale s pocitem, že jste mohli tisícikorunu ušetřit, úplně nejhůř. I vás něco podobného určitě potkalo, proto se i vy zkuste léčit pohledem na slušivé figuríny. Zlatě že nemluví, nic nestojí a když uvěříte, že na vás někdy jedna z nich mrkne, jste na správné pohodové životní cestě. Nebo snad nakročeno na psychiatrii? :-)