Rodina je základ státu a neslyšitelný Igor Chmela

V neděli večer jsme tento film mohli zhlédnout v televizi, a já bych si dovolil tvrdit, že na něm bylo něco špatně. Film jsem viděl, ale špatně slyšel. Do tohoto odvážného tvrzení bych se nepouštěl na vlastní pěst, ale podpořil mě mladší kolega, který se mě sám od sebe zeptal, jestli jsem herci Chmelovi dobře rozuměl.

Ani nevíte, jak jsem byl rád, myslel jsem si totiž, jak nezadržitelně z kopce to se mnou po zdravotní stránce jde. Popravdě jsem odpověděl, že jemu asi tak každé páté slovo a policejnímu vyšetřovateli jsem rozuměl každé druhé. Kolega byl postižen podobně a tak jsme si notovali dál.

Vypomoci by se dalo odezíráním z úst, ale to by je Igor musel víc otevírat a také více ukazovat, jenomže když se se svěšenou hlavou často něco tiše monotónně drmolil, je to svízel. V tomto případě nemá cenu ani zesílení zvuku. Jít na Igora Chmelu do divadla a sedět v poslední řadě, nepomohlo by mi ani deset naslouchátek a prvotřídní akustika k tomu.

Co vás na té vysoké škole vůbec učili? Třeba Vieweghovského Quida už na základní škole to, že recitovat se má tak, aby ho všichni v sále slyšeli. A jestli snad někoho napadne argument, že zpěvu heavymetalové sebranky taky není rozumět, tak jim jde hlavně o kravál, ti jsou aspoň slyšet a dokonce i melodicky.

Uvažoval jsem i nad tím, jestli se film netočil na nějaký méně kvalitní materiál, který by šetřil na zvukové stopě, jenomže hudební doprovod byl fajn a herečkám bylo rozumět dobře. Chápu i to, že se ve filmu nemůže pořád jenom hulákat, když si o to děj neříká, ale zřetelně artikulovat, srozumitelně vyslovovat, aby se nejednalo o podnosové huhňání, by snad na škodu nebylo.

To si to ksakru režisér neumí na place dost dobře ukočírovat? To mu nedochází, že divák slyší text poprvé, zatímco on ho společně s herci zná skoro nazpaměť? Kurňa Sedláčku, je totiž setsakramentský rozdíl v tom, když očekávám očekávané a když ani zbla netuším co uslyším!   

Vždyť dívat se na film v klidu gaučového domova přece není o tom, aby se po celou dobu muselo udržovat hrobové ticho, abych se bál pohnout, zašustit kapesníčkem a když za mnou tiše přicupitá pejsek, z půlminutového dialogu se nedozvím nic.

Tento film však není výjimkou hlasově postiženého díla. Jen namátkou vzpomenu výtvor Eliška má ráda divočinu, v kterém Polívka lenivě huhňá víc než obvykle a ostatní se mu snaží vyrovnat.

Ve svém zvláštním projevu každodenně vytrvávají koktající nebo na jazyk si šlapající televizní rosničky a reportéři, viď, třeba Vláďo Hruško? Mám tak pocit, jako by při vstupu do mediálního světa hrála prim uchazečská nesoudnost, k tomu byla přijímací korektnost slepá, protekce neúnavná a ty diváku, však ty se s tím už nějak vypořádáš. Třeba já bych taky nejraději byl světovým fotbalistou a hrát za Barcelonu vedle Messiho. To ale neznamená, že budu den co den na Nou Campu narušovat katalánské tréninky, doprošovat se a žadonit o slitování, protože to přece hrozně moc chci a chci a chci!

Ale abychom skončili tím, oč tu běží. Když si vzpomenu třeba na filmy pro pamětníky, je mi tak nějak líp. Ikdyž ne vždycky dobře snáším uřvaného Vlastu Buriana, kterého jsem nejenom slyšel, ale i rozuměl na záchodě přes dvoje dveře, dokonce i od kolikrát mrmlajícího Marvana jsem pochytil každé slovo při umývání nádobí. Ano, starším filmům se hlasitost a verbální srozumitelnost uznat musí. A bych byl bych nezdvořák, kdybych zapomněl na pana Kemra, Menšíka a Bohdalku, kteří mě jsou schopni probudit i ze snu, když si večer pustím některý z jejich filmů.