Rehabilitační služba

Občas se mě někdo zeptá, proč nevyužívám své profese a nenapíšu něco z lékařského prostředí. Já na to, že historky z něj sice nepublikuji uceleně, ale objevují se v mých knihách. Zrovna nedávno se urodily dvě nové. Tedy, příběhy.

Čas od času sloužím jako externí lékař na rehabilitační klinice, kde jsem v odpoledních a nočních hodinách pro případ, kdyby se něco zvrtlo u jinak stabilizovaných pacientů, o které v pracovní době pečuje skupina fyzioterapeutek a rehabilitačních sester. Kromě vizit provádím především drobné úkony, jako tuhle něco podepsat, upravit medikaci, a tam zas chybí razítko… Protože si kolena při tomhle běhání snažím šetřit, směle a často používám výtah. No a představte si, jak si tak zvesela jedu z oddělení nahoru do poschodí, kde mám lékařský pokoj, hraju si se svazkem klíčů, které mám v kapse, vytahuji je, zas dávám nazpátek, prostě s nimi blbnu. Vystupuju z výtahu a ono ejhle! Nevím jaké ruční manévry, jaký obrat jsem v ruce provedl, klíče jako by byly v mžiku fuč! Ani jsem nepostřehl co a jak! Bylo slyšet jenom těžko popsatelný, chrastivý zvuk: Zrrrrz! Nikdy jsem nic takového neslyšel, netušil, co přesně se stalo. Nepanikařím, sahám do kapsy a uklidním se. Klíče tam jsou, to se mi asi jenom něco zdálo. Kdo ví, co a odkud se z výtahu něco ozvalo. Asi zalomození nějakých řetězů a drátů. Na zem spadlých…

Takže v pohodě, pokoj jsem si odemkl. Jenomže mi to nedalo, vždyť sluchové halušky jsem snad neměl, takže se něco muselo stát, a přemýšlím, co všechno jsem v kapse mohl mít. Přišel jsem na to, že - dvoje klíče! Ty druhé od auta, hledám je a v žádné kapse nebyly! A za půl hodiny mi končila služba, z které jsem potřeboval odjet včas. To už jsem slušně zpanikařil a o zážitek se jdu podělit se sestrami. Podivily se, zasmály, ale i poradily. Volám technickou nemocniční pohotovost a už za dvacet minut si můžu oddechnout. Ne každým klíčům se poštěstí spadnout a naštěstí jen krátce pobýt ve výtahové šachtě, kam se po zastavení propadly ze spáry mezi výtahem a podlažím.

Jako všude jinde v nemocnicích, i tady se služby takzvaně předávají, tzn., že končící lékař toho nového o průběhu jeho služby informuje. Většinou není nic moc co řešit, ale jednou jsem měl štěstí na zážitky opravdu vrchovaté. Střídajícímu panu primáři sděluji, že: kromě toho, že na jedničce se dva pacienti poprali, z nichž jeden má natrhnuté obočí a druhý upadl na operovanou kyčel, ale ještě předtím stačil vyhodit předmět sváru - televizní ovladač z okna, se stalo to, že na trojce u okna nemůže paní Zlobílková ohnout koleno, s kterým je tady na rozcvičování, čtyři pacienti dostali po obědě průjem, dva diabetici se dostávají z hypoglykemického šoku, protože na večeři raději nešli, panu Vaňkátovi se zhoršila CHOPN, protože Pardubice prohráli s Třincem 8:1 a slečna Jandová se ještě nevrátila z propustky, se nic zvláštního nestalo.   

Když jsem tohle všechno na váženého pana primáře vybalil, očekával jsem spoustu dotazů a obával se, jestli na ně dovedu fundovaně zareagovat. Místo nich se pořád drbal na bradě a mrmlal si: hmmm, hmmm, jasně, jasně, hmmm, hmmm… Nakonec mi jednu otázku přece jenom položil: A co Maruška, slouží?