Ratibořický yetti konečně dopaden

Včerejší televizní zprávy diváky informovaly o tom, že v lesích kolem Babiččina údolí byla chycena půl roku pohřešovaná osoba. Zarostlá, podezřele se potulující postava byla spatřena myslivcem, který nelenil a ihned zavolal policii.

Tamější policejní mluvčí nás vesele informovala o tom, že podezřelému spáchání trestné činnosti nebylo prokázáno a ani na něm nebyla žádná spáchána. Bylo na ní poznat, jak se při tom tak nějak potutelně usmívá, jakoby snad šlo o nějakou recesi nebo dokonce nejapný vtípek, který nestojí ani za malou pozornost. Jenomže když k tomu všemu moderátor dodá, že k útěku do lesů zavedla nalezence bezradnost nad nespravedlivým a podlým jednáním svých blízkých a přišel tím i o střechu nad hlavou, moc k smíchu a za nepovšimnutí mi to nepřijde.

Ratibořický lesní muž, říkejme mu třeba Karel Yetti, třebaže se nechal obalamutit, je podle mě i tak velký frajer. Na své nesnáze si na pomoc a ke zviditelnění nepřivolal televizi Nova za tři hodiny ani za tři měsíce, nevzal do rukou flintu a nešel si to s podrazáky vypořádat po svém, ba ani to nejslabošštější, sebevraždu nevykonal.

Jednoduše utekl jenom do přírody, hlavně pryč od lidí, kteří ho zradili a já se ptám, co na tom není k nepochopení, je nenormálního, proč se tomu musela policistka nejapně uchechtávat. Vždyť pořád lepší než ta vzpomínaná razantní řešení a já se zaradoval i z toho, že se možná našel někdo, kdo četl a nechal se inspirovat mojí poslední knížkou, jejíž hlavní hrdina také odešel řešit problémy do samoty, do hor. No, nejspíš nečetl, ale i tak jsem potěšen, neboť psát scifi jsem v úmyslu neměl.

Lesní příběh mi také připomněl útěk desetiletého spolužáka z domu kvůli neprospěchu, ale ne až tak daleko za humna. Po intenzivním desetidenním hledání až na Slovensku, byl objeven ve stodole sto metrů od jejich baráku, když si brácha nedal majzla při donášce jídla.

Ten náš útěkář pil dešťovou vodu a živil se daleko samostatněji. Kořínky, houbami a lesními plody a nepohrdl ani turistou... odhozeným jablkovým ohryzkem. Syrová strava má zase o jednoho zastánce víc a nemyslím to vůbec jízlivě. Netuším, jestli byl náš Karel rád, že se před zimou dostal hned do náruče policie a následně do nemocnice, ale vůbec by mě nepřekvapily jeho vzorové laboratorní výsledky a v našem údajném právním státě následná hospitalizace na psychiatrii s odůvodněním, že to, co udělal, přece není normální.

A já se ptám, co je vlastně normální? Normálno určuje kdo? Jakým právem a proč vůbec? Geniové a všichni vynálezci a předběhlíci doby snad byli jakože normální? Kdyby takových přinejmenším podivínů nebylo, možná ještě doteď lítáme s klackem k od blesku hořícímu stromu, abychom si uvařili čaj z jehličí, když to dosti přeženu. Ale o tom, co je a není normální polemizovat nechci a vlastně to ani dost dobře nejde.

Jen okrajově že to, co se všeobecně považuje za normální v Evropě, nemusí vůbec platit třeba v Asii. Co se skladby jídla týče a krkání při něm, pozdravů, koupání v hábitech nebo bez, přes rodinné priority a skončeme třeba uctíváním náboženství. Ale proč vlastně chodit s porovnáním tak daleko? Tak jako je pro někoho prdění normální, někdo odsuzuje už jenom to, když se při obědě k obírání vezme do ruky kuřecí kost. Ať si zůstanou normy pro výrobu, výrobky a kdo ví co ještě, ale k hodnocení chování bych, kdybych mohl, to kolikrát ponižující slůvko normální, nadosmrti odboural. Oč lepší by bylo místo něj užívat, že tamhleto či ono není  běžné, děje se častěji nebo jinak podobně.

Chování našeho lesního yettiho, byť nepatří mezi běžně očekávané, jeho řešení křivdy neodsuzuji a dokonce i chápu. Daleko víc než počínání myslivcovo i přesto, že se dá souhlasit s tím, že nikdo není nadšený z toho, když má ve svém revíru škodnou. Bohužel ho okamžitě napadlo razantní řešení, byť mnohem lidštější by bylo nebát se a dát s tuzemským yettim přátelský pokec. Říct mu třeba: Hele vole neblbni už, vyzvědět jméno a přivést k němu do vykotlaného kmene stromu opravdové kamarády.

Možná by pak zaznělo další: Hele pocem Jánošíku, fakt jsi dobrej, žes tak dlouho vydržel, ale kdybys šel k nám, žena by ti nandala zelnačky, že až po ní bys teprv opravdicky zezelenal, v koupelně bychom z tebe zase udělali člověka a zašli bychom na jedno. A abys věděl, můžeš u nás zůstat jak dlouho chceš, do konce zimy minimálně, jestli tě pak zase nezláká ten tvůj toulavej rapl. A kdyby snad jo, třeba si tě všimne Český svaz turistů a rovnou tě zaúkoluje, když na trvalý pobyt na čerstvém vzduchu nedáš dopustit. Třeba budeš udržovat turistické stezky, dáš co proto borůvkářům mimo značené cesty a kolem pohádkového okruhu bys mohl dělat třeba hejkala, když tě pobíhání po lese tolik baví. To by v tom byl čert, no vidíš, i čerta bys taky určitě zvládl, i divou Báru, babičku a Sultána s Tyrlem jakbysmet, aby sis na to teplo domova časem nevydělal.

Přiznávám, z vážného tématu jsem trošku ujel až z toho všeho fantazíruju, rozhodně však nechci nic zlehčovat. Ale copak je vůbec možné být imrvére úplně normální?  :-)