Raději úsměvné béčkové horory než užvatlané komedie bez humoru

Včera, posledního dne státního zármutku, po smutně odehraném tenisovém zápase svlékám černé tričko a také se dočkal i tento blog. Že to takhle vyšlo právě na Štědrý den je fajn, protože už může a má býti veselo!

Poslední dobou se mi poštěstilo zhlédnout několik filmů. Skromný počet povedených, o trochu víc zajímavých, ale především hafo neuvěřitelných ptákovin, u kterých jsem prožíval muka, hraničící s masochistickým mučení. Podařilo se mi narazit i na několik béčkových hororových skvostů, ale ty jsem strávil vcelku v pohodě. Většina z celkového výčtu přibližně třiceti filmů byla americká proto, že jich všude kolem je drtivá většina, takže to asi nikoho nepřekvapí.

Že jsou béčkové snímky především horory a thrillery, si myslíte jenom během prvních pěti až dvaceti minut, protože pak se už jenom smějete a sledujete nechtěnou komedii. Nejdříve vás sice překvapí diletantská animace krokodýlů, anakond a všelijakých potvor z oceánů, ale i na to, že se vylekaná dívka dívá doleva a příšera na ni útočí zprava, si bez problémů zvyknete. Nezoufejte však hned ze začátku, bude hůř, protože ani další scény v nelogických úděsnostech nezaostávají.

Nabídnut je vám detailní záběr na plnou krabici nábojů, následuje střih, tři výstřely do nezničitelné nestvůry, ihned další střih a marné hrábnutí do prázdné krabici od patronů. Problém? Ani náhodou! Klapka, nedivíme se, jedeme a do do zblbnutí střílíme dál!

Fajnové béčkové fajnšmekry taková drobnost sice neodradí, ale mě, neznalce, poněkud znejistila. Hlavně však, že filmový střelec má pevné nervy. Co však říct o situaci, kdy nevěřící frajer s flintou stojí vetřelci vstříc, čtvrt minuty na sebe nevěřícně koukají a jeho vůbec nenapadne spoušť zmáčknout? No tak když holt nechtěl být příliš zbrklý, tak byl snad aspoň chutný. Ano, za jeho liknavost se mu ještěr odvděčí ukousnutím hlavy, kterou bojácný bezhlavý jinoch po lese motavě hledá. Nebo že by sháněl náplast? Že by si až teď uvědomoval (čím?), že mu jde o život?

Záhadou pro mě byla i finální rvačka mezi monstrem a hlavní hrdinou, doposud vždycky ozbrojeného od hlavy až k patě, nyní však, taková smůla, zcela beze zbraně. Také krvelačnému nadpozemskému protivníkovi se, světe jaký to div, přihodilo cosi zvláštního. Totiž, až do této osudové chvíle vetřelec pokaždé všechny bojovníky hravě likvidoval pouhým paralyzujícím plivancem, ale před nejdůležitějším soubojem mu jako na potvoru vyschlo v krku. Boji naférovku vlivem neuvěřitelných náhod, tak nestálo v cestě zhola nic!

Největší gól však spatřuji v tom, jak zvláštně se při honičce před krvelačnými příšerami vzdalují velmi pohledné, průhledné až obnažené hrdinky, které nakonec bestiím, k divákově onanující radosti, stejně utečou. Sice u toho řvou jak ruské tenistky při úderech zleva, zprava, zakopávají o každý pařez i muchomůrku v lese a neustálým ohlížením za sebe situaci monitorují každou druhou vteřinu, přičemž slintající monstrum je ne a ne svými mílovými kroky dohonit.

Pět metrů náskoku je v těchto druzích filmů zřejmě nějakou konstantou, přes kterou se neodváží jít žádný režisér, který chce v tomto žánru něco znamenat. Nejspíš se jedná o jedno z důležitých pravidel filmových scénářů, z kterých nemůže vzniknout nic jiného než béčková hrůza a kdyby se snad zadařila dokonce céčková, tím líp. Když ono je to všechno tak hodnověrné, až USA podezřívám z existence vyloženě béčkových hereckých i scénáristických škol. Těžko přetěžko jsem se tak loučil s filmy, které mě k pláči tak rozesmály.

A teď, hurá za kvalitou! Ikdyž… Myslel jsem si, že se od podprůměrných filmů, s ohledem na díla ambiciózně se tvářící, vyšvihnu ze sklepa rovnou na půdu, avšak proklatě jsem se mýlil. Zdařile by mi půda posloužila snad jenom k jedinému a definitivnímu uspokojení – k oběšení. Filmy diváky více ceněné a mělo se jednat převážně o komedie, mě deptaly a sžíraly svou nekonečnou ukecaností o ničem.

Výjimkou nebyly patnáctiminutové scény, při kterých bylo nejpodstatnější to, že si oba zamilovaní dali v kavárně preso s mlíkem a třikrát kolem nich prošli ti samí lidé. Jak rád jsem v ten moment zavzpomínal na hrůzostrašný řev nejpříšernějších příšer a srdnatě bojujících obětí. Tam si na filozofii a moudra nikdo nehrál, tam to bylo bezelstné a férové, tam když neutečeš, dohraješ. Tedy bez komediálního přehrávání a hlavně nikde žádné jalové kecy.

Jeden rádoby legrační příklad za všechny: miminko se pokakalo a pro adoptivní rodiče tak nastane velký přebalovací problém. Já? Ne! Ty! Já? Ne! Ty! K prdelce čichají, ksichty se jim odpudivě kroutí, dítě pláče, hádají se, k ničemu se nemají. Jeden z nich se přece jenom odhodlává, ale dítě z řevu už usnulo. Zase se vzbudí, opět dávají vyniknout svým grimasám a hádají se, kdo za to může… Ona se pak při tom ušpiní (považte, že na tváři!), nevšimne si toho, přijde návštěva…a dál už opravdu ne, na to nemám nervy. Nekecám, patnáct minut tak plevelných, až se vám z toho raději zachce pustit si něco na hlavu.

No a jak se taková vypjatá scéna řeší v českém filmu? Naprosto dokonale a přitom tak jednoduše! Sprchováním a jednou větou: Ale maminka mi přitom vždycky sundá bačkůrky! Pět sekund! Nenudíte se a ještě se u toho zasmějete!

V tom, že se téměř každá americká romantická komedie od půli filmu chystá k velkolepému a na sto honů předvídatelnému závěrečnému happyendu, trvajícímu nejméně dvacet minut, se snad shodneme. Že při tom nesmějí chybět slova mám tě rád tati a já tebe taky, (ne, není to diskriminační, maminkovskou obdobu už máte za sebou,) obejmutí a potoky slz, jsem také snad ani podotýkat nemusel. Do prostinkého až žádného děje, do přehršle kdákavých a plytkých dialogů se sice tu a tam vmísí nějaké to tragické úmrtí nebo aspoň nevyléčitelná nemoc hlavního hrdiny, ale rozumný divák zůstává v klidu a šetří se na další scénáristovy žalostniny, kterými se film snaží natáhnout aspoň na dvě hodiny. Nic naplat, pořád z toho bude neslaná nemastná koprovka, které chybí chuť a hlavně maso, třebaže s velkým množstvím omáčky, kterou se tlachavě omílá velké odpudivé nic stále dokola.  

A proto: zlaté naše české filmy! Holedbám jim! I přesto, že ne každý záměr se zdaří a světlo světa čas od času spatří takové hrůzy, jako například Eliška má ráda divočinu nebo Pánská jízda. Ale i tak, buďme i za ně rádi: pro jejich odpuzující příklad, kterým dávají vyniknout filmovým počinům mnohem povedenějším. A také veselým pohádkovým Vánocům!