Protože jsem to našel, je to moje!

Vím, není to bezpečné, ale prostě to tak dělám, riskuju tím, stalo se. Na mysli mám posílání peněz v dopisní obálce, vytřepání peněženky i dokladů po vystoupení z auta, nezamykání auta, otevřené okýnko u něj, nezamčené kolo, dům

a garáž jakbysmet. Správně tušíte, že jenom to první je vědomé, o ten zbytek se vždy kvalitně postará mé nedůsledné já, moje nepozornost a zapomnětlivost.

Ale zatím si vedu dobře. Bankovku adresáti vždy obdrželi a v tom ostatním si taky můžu gratulovat. Se zamykáním auta to mám vyhrocené dokonce až tak, že klíčky jsem dvakrát nechal ve dveřích a jednou zastrčené v zámku od kufru. K dokonalosti mé nedůslednosti chybí už jenom otevřené dveře a transparent vítej zloději! Tak možná příště…

Ale stejně, i bez pompézních ovací - to je kolemjdoucím přítomnost klíčů na parkovišti bez kamer k troufalosti málo? To jsou všichni chodci tak zbabělí, nevšímaví a neteční, že příležitost ignorují, to se tak bojí, že je vůbec nezajímá co všechno v autě mám? Ať mi netvrdí, že už z okýnka je poznat nekvalitní autorádio a z kazet špatný hudební vkus? A co peněženka, kdyby v přihrádce byla? Hmmm? Když už nemají na to ukradnout auto celé, tak co aspoň česká poctivá starostlivost a zvídavost? Ani to ne? Zhýčkanci a nafoukanci to jsou!

A ta cyklistická kola, která nezamykám – to jsou všechna opravdu v tak špatném stavu? Už na první pohled, že po nich nikdo nezatouží? Byť aspoň kousek se projet? Jak aspoň to by mě potěšilo! A víte co? Choďte si dál pěšky!  

Celou noc a náslené dopoledne ležela moje peněženka a doklady blízko plotu, kde auta často parkují. No neříkejte mi, že mám takové štěstí, že během dopoledne, kdy bylo v zimě světlo asi od osmi hodin, přešlo kolem dvacet slepců? A i kdyby, co pejskaři, garáčníci, ti jsou taky slepí? Nebo tak slušně vychovaní? Co se peněženky týče, dejme tomu, že dle jejího ošuntělého vzhledu prokoukli ty pouhé čtyři stovky v ní, ale stejně: to přece není pětikoruna, pro kterou by se sotva kdo zhýbnul. A doklady vedle? Tak tam vážení, tak tam bylo úplně všechno! Včetně poukázky na slevy z Tesca. Občanka, řidičák, techniček, služební průkazy, platební karty… Tady se na jejich průhled nenachytám, to až bankomat by zjistil, že za zdvihací pohyb by jedna určitě stála.

A copak tam máme dál? Jo, ty klíčky ve dveřích do domu nebo aspoň nezamknuto. Inu což, stane se, to je jeden z těch běžnějších, tedy menších prohřešků. Ba i ty nedůsledně zavřené vstupní dveře, které za větrného počasí pootevře vítr, by se daly chápat jako následek ojedinělé nedůslednosti, ale nesmí se to stávat často. A když už, tak ať aspoň nefouká vítr.

Nemusím ani přemýšlet, po kom to všechno mám. Přeborníkem v zapomínání je totiž můj otec, který mění mobily jako ponožky, klíče si neustále s někým vyměňuje, ztrácí a nachází je bez ohledu na vlastnictví. Objemově to však u něj vyhrává ztráta kabátu dubeňáku s přilehlou čepicí a finančně přibližně nastejno sada kontrolního nádobíčka na revize tepelných zařízení, které si zapomněl u poctivého zákazníka. Návrat tohoto pracovního vercajku ho stál jenom dvě šampáňa, ale osud dubeňáku je doposud neznámý. Kde si ho svlékl a neoblékl, proč měl tak rychle naspěch a nechuť si vzpomenout odkud, zůstává záhadou dodnes.

Sranda s ním taky byla, když jsme spolu byli na pekárkách (žampiónech.) Po dvou hodinách courání po loukách jsme zjistili, že nemáme jak odjet, protože k autu nebyly klíče. Takže jsme je šli hledat. Houby v košíkách nám přetékaly, jen ten klíček ne a ne vyrůst ani jeden. Návrat k autu tak byl pln zármutku a předzvěsti dlouhé pěší túry domů. Naštěstí se už vydatně stmívalo a na střeše auta se v měsíčním svitu něco zalesklo. Co si asi tak myslíte, že to mohlo být?

Na humornější vlně psaný text vám snad naznačil, že si ani trochu nestěžuji na to, že jsem svou nedbalostí a nedůsledností měl štěstí a o nic hodnotného nepřišel. Zatím... Potrestání je však i to, když se hledá, strachuje se, poznává se, jaký člověk je, a je jedině dobře, když všechno zdárně dopadne a zapomnětlivec se z lapálie poučí.

Ale vlastně: Proč by moje vzpomenuté i chyby kohokoli jiného neměly končit šťastně? Protože ne vždy je přítomno štěstí? Proč? K čemu štěstí, když je tu čestnost a poctivost? Proto pryč s rozumy typu: Proto se ti to ztratilo, žes to tam nechal, zapomněl jsi na to, tak ti třeba! Nezamkls to, špatně jsi hlídal, tak co se divíš. Hrůza a děs je mi z takových odpovědí!

To byste opravdu chtěli? Ano, protože v tom vidíte zaslouženost a spravedlnost? Proboha! No to snad ne! Po tom toužíte, aby tahleta divočina byla standardem a muselo se spoléhat jenom na štěstí? To je velmi špatná úvaha, názor prosťáčka, kterým stavíme zloděje do práva.

A co říkáte skutečnosti této? Co není moje, to neberu, o to se nezajímám. I kdyby to na mě řvalo ukradni mě! Hlasitě, stokrát, pokaždé! Není právě toto stanovisko tisíckrát rozumnější?