Problém zvaný tečka. Tečka!

Byl to hrozný pocit. Vědět, že je to špatně, že takhle to nemá být, že takhle jste to nechtěl. Nejhorší chvíle Karel prožíval tehdy, když se svou nastávající svatební pozvánky přátelům ze vsi roznášeli. O zmírnění omylu se 

naštěstí staral přibývající alkohol v krvi, ale stejně! Při nevědomosti reakcí adresátů pozvánek poslaných, chtělo se mu strčit si hlavu do písku a neslyšet, nevidět, nevědět. Tak moc mu na ní záleželo.

S přibývajícími dny se Karlův stav mysli k běžnosti sice upravoval, ale dokud nebude po všem, měl ji v mozku, myslel na ni, bylo to v něm. Den svatby se blížil, svatební obřad nastal. Karel by na ni už myslet neměl, ale nemohl si pomoct. Trápilo ho to, žralo ho to, prohrával s tím.

V tu jejich sobotu si oba řekli ano a zdálo se, že svatební veselí udělá za problémem tečku. Ano, konečnou tečku.  

Jenomže to by za Karlem nesměla přijít Klárčina sestřenice Markéta.

„Máš to špatně, víš to?“ A Karel se dovtípil, o čem mluví.

„Vím a sere mě to, ani nevíš jak!“ příkře odvětil.

„Ale no tak, mírni se. Jsou horší věci na světě, no ne snad?“

„No, to určitě jo, ale víš jak? Snažím se mluvit spisovně, všechny kolem tu opravuju, když řeknou blbinu nebo něco napíšou špatně, a přitom se mi stane toto! Víš, jak mi bylo, když jsem to viděl? Hrůza, děs a běs, pohádali jsme se.“

„Ale ustáli jste to náramně. Na Klárce není nic vidět, a na tobě, no, o trochu lepší by to být mohlo.“

„Tak vidíš, taky ti to vadí. Řekni rovnou, že jsem pitomec, když jsem si to neuhlídal.“

„No, asi se to nemělo stát, a zvláště tobě, ale…“

„Žádné ale, nic mě neomlouvá, podělal jsem to. No prostě, bylo to takhle: Na papírek jsem Klárce napsal, že takhle bych to chtěl, a jestli proti tomu nic nemá. Souhlasila, můj text vzala, v obchodě údajně řekla, že přesně tak to chceme. Určitě následovalo její oblíbené ok, ok, žádný problém, a že to přepíšou a mejlem pošlou k odsouhlasení. Jenomže Klárka není žádná kontrolorka, natož pečlivá kontrolorka. Jak tam byly tečky na mém lístku a jak na jejich přepisu, ani nevěděla, takže na jejich tři tečky odepsala své upřímné ok, a katastrofa byla na světě.“

„Počkej, počkej, neblázni, asi tě překvapím, ale tak to vidíš ty, jenom ty, vždyť…“

„Ale ty snad taky, ne?“ skočil jí do řeči Karel.

„Tak dobře, trochu taky i já, ale napsat, že svatební obřad se koná v Chlumu pod javorem - 639 m. n. m., přece není konec světa, ale chybka, která se bohužel vloudila.“

„Cože? Jenom chybka? Jsi normální? Dejme tomu, že na něco takového jsme zvyklí ze zpráv na seznamu, kde píšou články pravopisní imbecilové, ale chápej, tady se jedná o moje, vlastně už naše svatební oznámení!“ 

„Karle dobře, ale uklidni se. Tak to vidíš ty, a když už jsi zmínil ty imbecily, něco ti prozradím. Bez urážky k ostatním, kromě mě, upozornil tě na tu přebytečnou tečku někdo, dal ti někdo tady z těch lidí kolem najevo, že je na pozvánce něco špatně?“

Karel se na chvilku zamyslel, ale vzpomínat nemusel dlouho. „Ne, nikdo si netroufl, nikdo mi nechtěl kazit náladu. Jsou totiž inteligentní!“

„Karle,“ a usměvavá Markéta vzala nešťastného ženicha kolem ramen. „Garantuju ti, že tak jak si to myslíš ty, to téměř jistě není. Tady jsi na vsi, tady jsou hodní a obětaví lidé, mají tě moc rádi, však víš, ale nikdo z nich si na čárky, háčky a tečky nehraje. Tak třeba, koukni se, třeba tadyhle Olda, ten přečetl maximálně Slabikář a z dalších knížek prolistoval snad jedině pár ukradnutých Plejbojů na učňáku když byl, a teď jak mu to panečku pojišťuje! Anebo Růžena – ta ani neví, co je to Honzíkova cesta, a náš Peťan? Jo, chytrý, to on docela je, no spíš vychytralý, ale viděls toho blázna někdy s knížkou v ruce? Nebo o nějaké aspoň povídat? Představ si, jak bys zůstal paf, kdyby začal: Tuhle jsem v Pravidlech českého pravopisu našel skloňování osobních zájmen… Chápeš? Pravopis tady nikoho nebaví, nikdo m n e s háčkem a ypsilony neřeší. Přesně jako teď, když tě kolem krku svíjím jako anakonda, ty náš starostlivý ženichu!

A pokud mě aspoň trochu bereš, tak mi věř, že kdyby za metry tečka nebyla, to spíš by si někdo z těch človíčků myslel, že je chyba! To chybějící tečka by jim spíš padla do oka, než správně bez tečky!

A když by se tě na to třeba i někdo zeptal, ty bys je vyváděl z omylu, a brali by to jako povyšování. Buď prostě rád tak jak to je, jak to dopadlo, že to tiskárna i Klárka zařídila právě takhle. Vlastně, pro tvoje dobro. Už bys měl vědět, že není vůbec špatné splynout s davem i za cenu toho, že to zabolí.“