Příběh člověčí, příběh psí

Nebyl to obyčejný cyklistický výlet. Přibližně na dvacátém kilometru, asi dvacet metrů od silnice, stojí na okraji lesa černý pes. Kouká na nás, začíná poskakovat a rozbíhá se směrem k nám. Přibližuje se, zvětšuje se, je u nás!

Bez zaváhání se rozhodne dělat galantní společnost mé ženě, kterou u mihotajících se šlapek věrně doprovází. Z černého neodbytného psa, který mi připomínal křížence pitbula s vlčákem, jde strach a žena znervózní. Já jsem pro něj až ten druhý a situaci zkušeně monitoruju asi pět metrů za nimi. Radím jí, aby dělala jakoby nic, aby na sobě svůj strach nedala znát. Prý se to lehce řekne, když jí pes dýchá na lýtko a kopec nekopec, vyjíždí ho jako ďas.

Vetřelce vysoké tempo odrazuje a k získání kořisti se rozhoduje cestou nejsnadnějšího odporu, takže si počkal na mě. Teď už jsem mohl monitorovat leda tak listí na stromech a svůj zrychlený dech k tomu. Žena už kopec vyjela a z mírného kopce ujíždí pryč. Poprvé jsem ji viděl sprintovat ze sedla, tak rychle se vzdalovat. Ani se za mnou na rozloučenou neohlídla. S nadšeným psem po mém těsném boku jsem kličkoval sem a tam, což se mu velmi líbilo a bral velmi soutěživě. Svou radost projevoval výskoky k mé ruce na řidítkách, jakoby se dožadoval odměny. Mně ale do smíchu nebylo, teď se jednalo o moje lýtko a moji ruku. Kopec jsem vyjel, pes kopec vyklusal. Žel bohu, současně.

V následujícím mírném zkopečku jsem viděl svoji záchranu. Vcítil jsem se do závodníka tři kilometry před cílem, špatného sprintera, který svou jedinou šanci vidí v rychlém, překvapivě provedeném úniku. Šlápl jsem na to jako biker Kulhavý a trnu zvědavostí, co na to pes. Naštěstí nestíhal, ale co když si jenom šetří síly? Kdepak, nic nesmím ponechat náhodě, říkal jsem si a uháněl jsem jako drak, až jsem dohnal ženu. Ta si myslela, že z nejhoršího jsme už venku, ale z omylu jsem ji hned vyvedl. Po pěti minutách zběsilého tempa mi fuňavě hlásila, že jela 46kou. Oběma je nám je jasné, že tuto rekordní rychlost už nikdy nepřekonáme. Tedy, aspoň si to přejeme.

Už v bezpečí, ještě po cestě, jsme rozvíjeli katastrofické scénáře, co by bylo, kdyby. Kousnutí do nohy, infekce, šití. Vzteklina, hledání majitele, očkovací průkaz a nedejbože pád z kola k tomu. Jak se bránit? Kopanci? Pumpičkou na kolo? Vyrvaným blatníkem? Oba současně nebo by se jeden z nás měl soustředit na přivolání pomoci? Hrozné představy jsme zakončili tím, že v takových situacích by se rozhodně šiknul aspoň pepřový sprej namířený přesně mezi oči.

Jenomže když nás doma radostně vítal náš hodný pejsek Bóňa, došlo nám, že jsme to s představou o zabíjáckém psovi asi trochu přehnali. Proč by na tom nemohl být černý pes podobně jako naše fenka vítací a věčně žrací? Opravdu musel být tak krvelačný, jak jsme si ho představovali? A vzpomínali jsme dál. Vždyť on na nás vůbec neštěkal, nevrčel, neslintal, nedorážel. Jenom vedle nás sotva pletl nohama, tak tak nám stačil. Co když svého páníčka ztratil a zatoulal se? Kolik dní bezradně bloudil po lese a po polích? Pokud si dobře vzpomínám, hned jak nás spatřil, nadšeně vrtěl ocáskem. Asi byl rád, že konečně někoho potkal, nejspíš v nás viděl možnost smečky, do které se chtěl jenom přidat. A jak jsme se k němu zachovali my? Hanba nám.

Najednou nám ho bylo líto. Jenomže co teď už s tím? Jestli nám od něj hrozilo nebezpečí, to se už nikdy nedozvíme. Mít možnost zastavit a pejska si pohladit, už nebudeme. Ale co když zase někdy? Kdo ví? Kdyby aspoň nebyl tak hrůzostrašně černý, rozhodování by nám hodně usnadnil.