Přelouč? Jo, Přelouč!

V menší samoobsluze kupuji kromě jiného i 12 rohlíků, (čím to, že dřív se mi jich do stejného sáčku vešlo jen deset?) a nákup jdu zaplatit. U kasy na mě paní pokladní vyhrkne: „Přelouč?“ A já po dojmem, že se jedná zase o ...

statistiku bydliště zákazníků, přitakám, že jo. Zvlášť, když ve velkém marketu po mně nedávno chtěli směrovací číslo, tak proč by se někde jinde nemohli ptát přímo, pomyslím si a na krátkou slovní přestřelku jsem do dalšího nakupování zapomněl.

Jenomže: „Přelouč?“ ptá se mě paní z pokladny po týdnu zase, já opět souhlasím a pomyslím si, že by už bylo na čase, aby zjišťovací akce skončila. Chudáci ti, kteří v prodejně nakupují denně.

Jenomže po třetí se platební rozhovor udál jinak, ikdyž jsem na otázku Přelouč zase odpověděl kladně. Paní pokladní se něco nelíbilo, sáček s rohlíky si prohlíží a povídá: „Vždyť máte Pardubice!“ a já na to: „???“

„Opravdu! Jednoznačně Pardubice, tak neříkejte Přelouč!“ a chtěl něco podotknout, jenomže když nevíte co, tak to obvykle nejde.

„Vždyť byste se ošidil a my bysme měli v pečivu bordel!“ A pak mi to došlo! Tak takhle to tedy je! Ten den jsem totiž nekupoval rohlíky naše oblíbené, protože už nebyly, ale vzal jsem ty lacinější z vedlejšího koše za 1,50 Kč. No a každého zákazníka má asi napadnout, že jedny jsou z Pardubic a ty druhé z Přelouče, a to právě paní zajímá. Navíc toto všechno si má každý domyslet z pouhých cenovek. A aby bylo nákupní dílo dokonáno, tak má každý nákupčí rohlíků paní u pokladny pochopit.

Tento příklad mi zavání tím, že zákaznickou drbárnu považuje paní prodavačka za normu, kterou pro vlastní pohodlnost využívá. No nic, nic se neděje, nic tak hrozného se nestalo, jen jsem zase o krůček běžnému myšlení a zřejmě i ženskému blíž, pomyslel jsem si. Jenomže zas až tak prudký myšlenkový posun vpřed to asi nebyl, protože hned následující den jsem opět narazil.

„Benzinka“ u dálnice, kupuji si sendvič a velkou vodu a na automat na kávu jenom závistivě zírám, protože „cash“ mám v autě. Jenomže jak už to tak některé ženy mívají v hlavě zařízené, že intuice a prokouknutí na první pohled mají v malíčku, což se asi stalo právě tam. Jak tak platím kartou, ozve se od pokladny: „A kafíčko si nedáte?“ já pookřeju a vzápětí nadějně dodám: „Ledaže by na kartu.“ Na to paní nic, a já v domnění, že to jde, že mi částku za nápoj z karty odečte, pak dostanu nějaký žeton místo mince. Následně se však ptám, jak je to s placením za to kafe, protože cena se mi zdála nízká a žeton nikde. Prý že ne, že jsem kafe nechtěl, zněla odpověď.

Tak nevím. Vlastně vím. Nevyjádřil jsem se úplně přesně, ale že by „ledaže by na kartu“ mělo znamenat jasné ne, o tom jsem přesvědčen taky. Ze dvou ukázek slovního nezdaru mi vychází asi tolik, že dvě rozdílná pohlaví budou mezi sebou (v některých případech jenom se mnou,) muset ještě hodně trénovat, než se aspoň domluví. Obávám se však, že to bude boj marný a vesmírně nekonečný.