Potápěč

Poměrně delší povídka o naplněném snu jednoho venkovského podivína se závěrečnou třešničkou na dortu. Abych měl o její (ne)líbivosti co nepřesnější představu, proto prosím otevírejte jenom opravdoví zájemci. Díky.

Potápěč Karel alias moucha tse-tse.

Neoprenové hemžení kolem baze sledoval Karel nejraději. Z vrcholu obrovského balvanu, který se svažoval až k vodní hladině, měl o dění v celém lomu jedinečný přehled. Polooblečení, neustále něco shánějící potápěči do své základny Poseidon neustále něco nosili, odnášeli a přinést zapomínali, vcházeli a vycházeli aby se neustále vraceli a uvnitř o čemkoli při kafíčku a cigaretce bloumali. Přes veškerou snahu o pořádek na molu překotně překračovali žakety, baterky, neopreny i lahve, šlapali po ploutvích a olověných zátěžích, o automatiku a o své pomalejší kamarády zakopávali. Vyústění toho všeho, jako vždy s půlhodinovým zpožděním, byl okamžik, kdy se všichni do jednoho vyrojili na molu a slastně se ponořili do vody.
O svém jediném pozorovateli věděli a občas na Karla někdo i pozdravně mávnul. Nikdy nezklamal Bořek, který mu věnoval své potápěčské brýle. Sice staré, vysloužilé a nepříliš vkusné, ale stále ještě funkční. Jsou to ty samé brýle, o které Karel tolik pečoval a které nervózně svíral v pěstech právě teď. Čekal totiž na Ten Svůj Okamžik!
Ne, v žádném případě se nemohlo stát, aby na vyhřátém místě od sluníčka Karel únavou usnul, aby přišel o to, kdy se potápěči do vodní hlubiny noří. To byl totiž jasný povel k akci i pro něj. Nasadit si brýle, pokřižovat se a z oblíbeného sedánku se po břiše opatrně sesunout co nejblíž k vodní hladině. Ve stejný okamžik hlavu ponořit a být tam s nimi! I s deseticentimetrovým ponorem si pokaždé představoval, jaké to v pětimetrové, deseti i dvacetimetrové hloubce asi tak může být. Jak osahává kamenné stěny, pozoruje záhyby skalních útvarů a prozkoumává v nich každičkou skulinku, aby pak objevil starověké amfóry, umělého kostlivce a truhlou plnou zlaťáků, všechny ty zábavné serepetičky, které tam šprýmařští potápěči pro sebe narafičili.
Takhle pravidelně, aspoň takovým způsobem, si nahrazoval svou podvodní vášeň, když už mu nebylo skutečného potápěčství dopřáno. Každou sudou neděli stále stejné temno vodní hloubky, chladivý a vzdálený dotyk dosud nenaplněného snu. Ale už jenom jejich přítomnost, ševelení z povzdálí, ten pocit sounáležitosti s ostatními potápěči, stál Karlovi za to.
S hlavou deset centicentimetrů pod vodou sice nikdy nezahlédl statného sumce Pepu, a tak aspoň nechával vyřádit vlastní fantazii. Hrůzostrašnými potvorami, bednami plnými zlata, kostlivci z potopených korábů a všude kolem toho všeho, se to mořskými pannami v jeho snech neustále hemžilo. V lomu to zkoušel i sám, ale bez potápěčského obecenstva to nebylo ono. Proto by se doma hlava ve kbelíku s vodou minula účinkem. 

Karel samozřejmě chtěl být jako oni, jenomže nemohl být jako oni. Problémem bylo získání zdravotního posudku a potápěčské zkoušky také nejsou jednoduché. Tím spíš pro Karla, nepřehlédnutelnou figurku vesnice Kříhonosy.
Jeho pošramocená pověst se s ním táhla už od vojny. Dotáhl to v ní pouze na přezkoumání zdravotního stavu pro poruchu přizpůsobení se závěrem: Dv - vojenské služby trvale neschopen. Venkovské řeči o tom, co to jen může být za chlapa, když se z vojny vrací už po půl roce, měly do oslavných lichotek hodně daleko. Každý věděl, že za vzorné chování to určitě nebylo.
Navíc to s odchodem do civilu nebylo jen tak. Nařízená ambulantní psychiatrická léčba a nemožnost získání řidičáku k tomu, mu k chuti do života moc nepřispělo a s výhledem na stálou partnerku na tom nebyl o nic líp. Nechápal to, vždyť i on si připadal tak neobyčejně normální, to jen vojna po něm chtěla věci, které se příčily jeho přesvědčení, jeho úsudkům, jeho povaze. S psychiatry si také nešel příliš na ruku a chudák obvodní lékař mu bez odborného požehnání zdravotní způsobilost na potápění napsat netroufl. Prý je i nadále nepřizpůsobivý, impulzivní, s hraniční hodnotou intelektu.
Ale to přece není už dávno pravda, vždyť si připadá tak v pohodě, je a musí být normální jako ostatní! Navíc na psychiatrii už dobrých pět let nebyl a nic se neděje. Tak přece kdyby jakkoli nebezpečný byl, zajímali by se o něj, naháněli, léčili by ho! Přes veškerou dávnou snahu to nakonec vzdal a smíření s tím, že s žaketem a olověnou zátěží po boku se nikdy nepotopí, ho s přibývajícím časem trápilo čím dál míň.

Jednoho dne se však stalo něco, co v něm potápěčské choutky opět zažehlo. Totiž: Karel pracoval v lese na pile, nejčastěji na lince strojového opracování kmenů z lesa. Ale nejenom tam, vlastně všude, kde bylo potřeba. Jako spolujezdec řidiče traktoru, běžec pro svačiny do obchodu, když nebylo zrovna po ruce auto a když na to přišlo, se sekyrkou se uměl také slušně ohánět.
Protože autobusem by to měl kolem zátoky tamější přehrady do práce podstatně delší a dražší, přehradním přívozem to byly pouhé tři zastávky, deset minut plavby. Obvykle sedával na pravé straně místní kocábky a jako vždy vodu upjatě sledoval. Jak se kolem lodě při odjezdu víří, bublinkami hýří, při brzdění pramenitě vyvěrá a spokojeně přede, když se ranní i zpáteční vodovláček maximální rychlostí rozjede. Mrazivá voda po ránu, noční temnotou natřená, mu připadala úplně jiná, než ta v lomu, nedělním sluncem prohřátá. Do té ranní by jen tak, pro nic za nic, rozhodně neskočil. Avšak jinak tomu bylo při letních odpoledních návratech, kdy se na břehu často objevovali i početní příznivci slunění a koupání. To měl kolikrát co dělat, aby se od skoku z lodě udržel, aby vodnímu vábení nepodlehl.

Jenomže jednoho dne, a velká náhoda tomu přispěla, že počasí bylo jako pestrými barvami vymalované, že několik metrů od břehu, jen půlminutku poté, co se voda kolem lodě začala jemně čeřit, v ní Karel něco zahlédl. Krátce, jasně, tajuplně. Zablesklo se to, očarovalo ho to, zmizelo to. Možná to byl pouhý přelud, takže by se mohl zopakovat, říkal si. No pročpak by ne? Někomu s papíry na hlavu tím spíš! Jenomže přelud se znovu neobjevil, dalších vidin se nedočkal. Ve vodě tak nejspíš opravdu něco bylo! Ale co?
Myslel na to v práci, přemýšlel o tom doma, usínání bylo nejhorší. Ten okamžik si přehrával neustále dokola, snažil se co nejpřesněji vzpomenout na to, co se kolem něj tak letmo mihlo, tak ho překvapilo. Pátý rozvzpomínací den, ve tři hodiny ráno, se z jeho postelového snažení zformoval stříbřitý kvádr velikosti pracovní tašky, s neurčitým tmavším místem u jednoho okraje.
Samozřejmě, že i následující dny byl pozorováním vodní hladiny unešen až fascinován. Fascinace chtíčem to neznámé opět vidět byla obrovská a dokonce si lodní výlet dopřál i mimopracovně. Hned o následujícím víkendu a ve středu a čtvrtek si dal po práci podvečerní výletní repete, jenomže bezvýsledně. Po hledaném předmětu jako by se dno slehlo. Další týden si už nepřipadal jako fanatik a vodu sledoval už tak nějak normálně, co kdyby náhodou.

„Ale copak to? Stalo se snad něco, že z lodi už nečumíš jako debil?“ vytrhl Karla z ranního plavebního rozjímání kolega z práce a krátce se zastyděl, jestli to s oslovením nepřehnal. To Karla spíš překvapilo, že ho vůbec někdo oslovil.
„Ale to nic, to já takhle civím pokaždé.“
„No nevím, já jenom, že jsi poslední dobou trošku mimo. Tedy, ne že bys jindy nebyl,“ a pokusil se o chápavě přátelský úsměv, „já jen, jestli se ti doneslo, že se tu zase motá kriminálka, tak aby sis při své momentální zamyšlenosti dával větší pozor.“
„Jasně, díky. To ještě pořád kvůli tomu přepadení?“
„Co já vím? Dost možná, že nejenom kvůli té loupeži nebo další loupeži. Známe polici, ne? Případ je ve stadiu vyšetřování a podávání jakýchkoli informaci by ho mohlo mařit jeho vyšetřování,“ vychrlil ze sebe. Hned bylo poznat, že kolega-pilař je velezkušeným sledovatelem televizních zpráv a kriminálek.
„Ahoj Tome! Tak už zase jezdíš? Už to vypadalo, že to tady zabalíš!“ najednou křikl na loďáka-kapitána v jedné osobě Karlův kamarád Láďa. Ten však jenom něco nesrozumitelně zadrmolil a zase vplul do své malé kajuty.
Karel nechodil na pivo často, ale řekl si, že ten neúspěch musí spláchnout. A v hospodě jako by do něj kopl kůň. Byl zvyklý na klid a tohle prostředí pro něj představovalo hodně velké pozdvižení. Na UFO ve vodě už nechtěl myslet, ale hned po prvním pivu si uvědomil, co by si počal, kdyby předmět ve vodě viděl podruhé. Co by? Nic by si nepočal. Na vyzdvižení čehokoli nebyl ani trochu připravený, jenom by se utvrdil v tom, že se nemýlil. No, to by toho tak vyhrál. Pokrok žádný, nebylo by mu to k ničemu.

 Náhoda přispěla tomu, že si ke Karlovi ke stolu přisedl Láďa z práce, ten, který ho na lodi oslovil.
„Tebe jsem tady dlouho neviděl. Tak povídej, co se děje? No tak, kápni božskou, že se nepletu a máš problémy?“
Na to se Karel rozpovídal už během druhého piva. Vzhledem k tomu, že jeho maximum jsou čtyři, měl velmi zdatně nakročeno k vlastního rekordu. Láďa Karla vyslechl, pak chvíli přemýšlel a spustil.
„No, ve vodě se najde všelicos, s tím problém neměj a já s uvěřením nemám potíže už vůbec. Lidé jsou schopni vyhodit cokoli, tím spíš nedaleko od břehu, takže přelud vynechejme. Jisté je to, že to není pneumatika ani dětský kočárek a zdá se, že ani autobaterie nějakého lumpa nepřipadá v úvahu. Jenže vodu máme v přehradě hlubokou a kalnou, takže náš cíl musel zůstat na nějakém kopcovitém vyvýšení, ale nedá se vyloučit ani něco opravdu velkého, čeho je vidět jenom vršek,“ uvažoval Láďa zkušeně po kriminalisticku.
„Třeba nějaký kokon, nebo kvadroun z vesmíru,“ vzpomene si Karel na jeden scifi film
a Láďa se tomu pousměje.
„Tak s tím určitě nepočítej, to u piva a teď určitě nevyřešíme. Já bych se spíš držel toho, kdy jsi to viděl,“ uvažuje amatér a detektiv-teoretik k tomu.
„Říkals, že v pondělí. Před třemi týdny v pondělí? Asi nevíš, jak je to s našimi kapitány na lodi. Já to však vím. Střídají se, směnují, takže se jejich plavební dráhy kapitán od kapitána drobně liší. Musíme tak zjistit, kdo v to pondělí jel a právě na jeho jízdu se zaměřit. To zní rozumně, ne?“
„Perfektní. To by mě fakt nenapadlo!“ libuje si Karel a rázně si na to připijou.
„To bych řek´, na to máš přece mě. Ale zásluhu na tom máš taky: Vždyť tě napadlo jít do hospody a svěřit se mi,“ a čtvrtým pivem si přiťukli na zdraví a nadějné pátrací zítřky. Poměrně velký posun, když usoudíme, že před vstupem do hospody si Karel přál s hledáním nadobro skoncovat.

Druhého dne měli v hospodě velké štěstí.
„Tamhle! Víš kdo tu je? Tom! Zeptáme se ho!“ a Láďa ke stolu štamgastů okamžitě vyrazil. Za půlhodinu přišel a ne sám. S poměrně vypracovanou motolicí, protože Tomovo zdlouhavé vzpomínání ho stálo dvě rundy celému stolu.
„Tak si představ, v to pondělí řídil Tom a další šichtu má za dva dny, takže v úterý. Trošku jsem ho do naší věci zasvětil, takže doufám, že ví, co to pro něj, ale i pro tebe znamená. Tom je náš žolík, to si piš!“ a Karel to samozřejmě věděl moc dobře a rozhodně neměl v úmyslu ponechat nic náhodě.

V úterý ráno se Karel do kocábky posadil ke kraji jako obvykle. Jenomže nebyl ustrojený jako pokaždé. Svou oděvní premiéru měla k tělu přilnavá, celotělová tepláková souprava zapnutá až ke krku, kapuci na hlavě. Také potápěčské brýle na čele měl ve stavu nejvyšší pohotovosti. Tím vším ostatní pasažéry ohromně rozesmával, ale k čemu to, když úspěch nemělo jeho pátrání. Od myšlenek na nezdar ho neodvrátilo ani veselé pozdvižení nad amatérským potápěčským oblečkem v práci. Však oni se přestanou smát, až jednoho dne nepřijdu a topit se budu ve vylovených zlaťácích, utěšoval se. A kdyby náhodou ne, zítra si nelibých poznámek ušetří tím, že si s sebou vezme věci na převlečení.
Jenomže ani ve středu a celý další pracovní týden, který ukončila zase zmařená středa, mu štěstí nepřálo a Tom měl další službu až v sobotu. Následující dva dny byli všichni cestující na lodi zklamaní, tak moc se na Karla – osobitého potápěče, těšili. Jeho slib, že se určitě dočkají v sobotu, však přijali s nadšením. Nezbytnými foťáky obklopený se Karel opět cítil jako hvězda prvotřídní velikosti, ale co z toho, když ani v sobotu pro něj úspěšný nebyl.
Tak se Karel s Láďou aspoň utěšeně domluvili na hospodu s tím, že na něco nového zkusí přijít. Tentokrát za nimi přišel zvídavý Tom, který se přišel ujistit, jestli ten virvál na lodi a hlavně ten dnešní, byl opravdu nutný.

Den na to se Karel jako obvykle vydal k lomu za svými neoprenovými vzory. Letmý pozdrav s Bořkem ho potěšil a když hupsli do vody všichni jeho muži, nadešla i jeho velká chvíle. Jenomže ve vodě opět žádná změna. Zase jenom hluboké temno a sumec Pepa zase někde v nedohlednu. Navíc toho dne horko a nedostatek tekutin vykonalo u Karla své. Ani s mokrou hlavou se cestou z lomu necítil moc dobře. Najednou se mu zamotala a zapotácel se a jen tak tak se zachytil o větev stromu. Když se zmátořil, rozhodl se neriskovat a cestou domů se stavil v hospodě na kofolu. Sedl si, vypil ji a hned mu bylo líp. Už chtěl odejít, když v tom! Tom! Vchází a hned si to šine ke stolu za svými kamarády.
Karel okamžitě zbystří. Ne snad proto, že vidí Toma, ale dá si dohromady jedna a jedna. Dnešní kolapsová zkušenost mu napověděla, že hospoda není jenom o pivu, ale i o kofole. Ale že by to platilo i u Toma? Na druhé straně hospodské rovnice mu vychází Tom a jeho časný nástup do práce s jednou neznámou, kterou je jeho ranní pracovní promile alkoholu v krvi. A pokud si dobře pamatuje, co viděli Toma v hospodě, službu následující den neměl nikdy. Ale dnes je přece neděle a zítra Tom jede! Nebo že by nějaká změna? No to mi může zkusit povídat, že zrovna dnes pije jenom kolu! Hned se ho na to zeptá.
„Čau Tome, můžu jednu otázku?“ přisedne si k jeho partě ještě dřív, než mu na stůl doputuje pivo.
„Tak co? Pojedeš zítra ráno zase na maškarní?“
Všichni se zasmáli a Karel přitakal.
„Však víš, zásadně tak jezdím jedině s tebou.“
„Takže veselo bude, paráda! Ale kdy se už konečně odhodláš k opravdové akci a ne jenom k historické přehlídce plaveckého úboru?“ hnula veselá nálada celým stolem.
„To je potápěčský oblek,“ cítil se Karel trochu dotčen a dodal, že šance ke skoku je vždycky, protože existuje náhoda.
„Jo, jo, vždyť já přece vím co hledáš, a já se přitom tak moc snažím. Někdy vyjedu menším obloukem, pak zase větším …“
„Cože? Proč? Ty se nesnažíš jet pořád stejně?“ nevychází Karel z údivu.
„Vždyť hledáme, tak přece manévruju, kličkuju, ne?“ přiznává Tom.
„Ne, prosímtě ne! Vždyť o tom to vůbec není, tak je to úplně špatně! Musíš jet úplně normálně! Nejlíp tak, jak jsi jezdil první dny, chápeš?“
„Cože? A proč? Vždyť když hledám houby, taky chodím v lese cik cak všelijak a ne pořád stejně,“ nechápe.
„To není stejné. Já totiž nehledám různé houby, ale jenom jednu jedinou věc. Takovou, kterou jsem viděl, když ses při řízení o nic nesnažil, chápeš?“ vysvětluje Karel.
„No tak jo, tím líp, takže úplně normálně. Stačilo říct a nemusel jsem se namáhat.“
„Uf, ani nevíš jak jsem rád, že se věci vyjasnily. Ale ještě, prosím tě, vzpomeň si, v to pondělí přesně před měsícem, teda spíš den předtím v neděli, byls v hospodě?“ a Karel tolik doufá v kladnou odpověď.
„No, asi takhle. Stará mě hlídá, abych před službou moc nechlastal, to jí nevyčítám. Nakonec, je docela fajn, když řídím s čistou hlavou, to jo, ale přece jenom, chuť je chuť a hospoda blízko. A jestli to bylo přesně před měsícem jako teď, tak to jezdí pravidelně jednou měsíčně za babčou do Křeželic a vrací se až pozdě. Takže to má smůlu, to mě neuhlídá. To se hlídám sám. Ale mám rozum, ne? Snažím se abych nebyl nacamranej hodně, to zas jo, to mě naučila. A taky znám svoji míru, že jo, hoši?“
„No jasně, taky ho hlídáme. Že alkohol je prevít a za kormidlo nepatří, víme taky. A před měsícem to bylo v pohodě. Tuším pět, šest kousků a nějaká ta zelená do toho, to se v pohodě zvládá. Opravdu nic víc, jinak by Tom po svých nedošel,“ přiznal se jeden z kamarádů a Karlovi se zajiskřilo v očích. Jak nádherně to do sebe zapadá!
„Hele hoši, díky. Moc jste mi pomohli. Tome, takže dnes jako před měsícem. A zítra hlavně žádné snažení, žádný stres, jako bych tam nebyl. Normálka, nic se neděje, na nic nemysli a jeď, jak ti to půjde od ruky,“ loučil se Karel s takovým nadšením, že si u pultu dopřál ještě jednu kofolu a zelenou na kuráž. Tak rád by se o svou radost podělil s Láďou, ale bohužel.
Tak se aspoň kousek vrátil vykřičet se do liduprázdného lomu. Vyřval se do sytosti a jak byl v náladě a zítřejší nadějí celý bez sebe, zahrál si i na potápěče v celém svém šatovém skafandru. Na zítřejší den D se přece musí co nejlíp připravit.

Ráno, po kolikáté už, nastupuje na loď v úhledně upnuté teplákové kombinéze, ale bez batůžku s prádlem na převlečení. Tolik si věřil! Na čele brýle, v kterých vypadá jako vykulená moucha tse-tse před spavým útokem na vesnici, v ruce sekyrku, na které je omotán motouz, který na druhém konci končí kolem krku oběšenou plovací kačenkou. Hned po rozjezdu, aby měl co nejlepší rozhled, si rozkročmo stoupne na sedadlo. Sice se to nemá, ale Karlovi nikdo nic nevyčítá. Všichni kolem cítí napětí, jedinečnost okamžiku je všudepřítomná. Loďka se kymácí, Karel se hýbe, sekyra s ním a všichni kolem něj se vzdalují do bezpečné vzdálenosti. Vyčkávají, chtějí být při tom. Major Zeman a jeho Studna hadr, opravdický horor se připravuje právě teď a jenom tady!
Karel čeká, Karel sleduje, Karel zbystří. Karel uvidí a skáče! Muž přes palubu(!), zakřičí kdosi a všichni se přes loď naklánějí. Zatím žádné vynoření, Karel si dává načas. Panika ale není na místě, potápěči se přece potápí. Nejdřív vyplouvá kačenka na provázku a hned za ní on!
„Mám to!“ vykřikne Karel nadšeně, jako kdyby našel truhlu plnou zlata. Ale kdo ví? Co přesně, to nikdo z pozorovatelů netuší.

Toho dne Karel do práce nepřijde. O Karlovinicnevědění je všude přítomné. Tentokrát bude muset z pily do krámu pro rohlíky zaběhnout někdo jiný. Nikdo v práci tak neví o tom, že s trezorem z vyloupené pošty Karlovi na břeh pomáhali policejní hasiči a pak musel vypovídat. Co jiného, než svůj neuvěřitelný příběh, který později otiskli i v celostátních novinách a dva blogeři ve svých příspěvcích. Protože se kolem trezoru našlo i plno jiného průkazního materiálu, svým nálezem přispěl náš potápěčský hrdina ke zdárnému vyřešení loupežného poštovního přepadení.
A nejen to. Policejní potápěči přiměli Karla k tomu, aby navštívil jejich posudkového lékaře-psychiatra, navíc vášnivého potápěče-amatéra. A jak známo, psychiatr je poloviční blázen a psychiatr-potápěč musí být už úplně celý, proto na Karlův pozitivní zdravotní posudek nemusel přivírat ani jedno oko.

Po absolvování kurzu a úspěšném provedení potápěčských zkoušek se tak ve 45 letech Karel konečně dočkal. Prvního ponoru, prvního setkání s legendárním sumcem Pepou a bylo tomu přesně tak, jak legenda praví. Letmo kouknul, majestátně proplul a po nováčkovi jen tak ležérně šlehnul ocasem.
Ukecaná ústní lidová slovesnost se pak zasloužila i o zrození legendy zvané Karel. To hlavně kvůli tomu, že na lodi zavládla po jeho vyčkávacích jízdách v teplákové zbroji a z nebojácného skoku přes palubu lačnost a turistická nostalgie. Nebylo tak překvapením, že někoho z místních napadlo založit na Karlovu počest recesi. Nazvali se skupinou odhodlaných potápěčů-skákačů, ale trefnější by bylo spíše označení spolek hospodských pošuků.
A právě v den výročí Karlova skoku 18. srpna, si z mola recesisté každý rok vesele zaskáčou a Karlem roku se stává nejenom ten s nejbláznivějším skokem v nejbizarnějším skafandru, ale hodnotí se i nejcennější úlovek. Všechno dění pozoruje hlavní strůjce toho všeho s nadhledem, nostalgicky a spokojeně z povzdálí, na jaké býval zvyklý z lomu. Je mu dobře i proto, neboť si je vědom toho, že z takových mladistvých nerozvážností už odrostl.

Nic překvapujícího, že ho to mezi takové blázny netáhne. Jednak má svůj nepřekonatelný životní skok už za sebou a hlavně už povýšil na potápění docela jiné. Na to, kterému pokaždé předchází ten přípravný chaos všude kolem baze, nezbytné a nedopité kafe uvnitř, potápění, které zažívá v lomu každou druhou neděli pozdě odpoledne.