Posránkové za volantem

Docela mě vytočí to, když jedu v obci za autem předpisovou rychlostí, když v tom najednou! Jeho brzdová světla, moje brzdy a obava, jak to zvládne ten za mnou. Na tachometru rázem třicet a já nic nechápu. Jaký důvod měl k tak zběsilému brždění? Jasno mám o chvíli později, když u silnice vidím policejní auto. Ale vždyť ten řidič přede mnou jel naprosto vzorně a přesto se odhodlal k tak zbabělému a zároveň nebezpečnému počinu. Proč? Když už, nestačila by náhodou noha z plynu?

Vždyť řídit je tak krásné!

Vím, každý řidič by měl dodržovat bezpečnou vzdálenost mezi vozidly, na silnici být předvídavý a připravený na cokoli, ale proč pozornosti ostatních takhle zbytečně zneužívat?

S obdobným jednáním se čas od času setkávám i na místě, kde policajti poměrně často měří. Určitě o tom věděl i týpek přede mnou, protože se tímto úsekem šoural čtyřicítkou. A nepojede rychleji a nepojede, protože co kdyby! Nedělám si iluze. Vykouknout zpoza stromu policajtská čapka, stejně by pro jistotu ještě přibrzdil.

Chápu, že nikdo nechce platit pokuty, ale už nerozumím tomu, proč ze sebe dělat blbce. Navíc naprosto bezpředmětně, když předpisy neporušuje. Kde někdo takový nechává svoji hrdost, svou důstojnost? Kolik z nás si u sebe těchto stěžejních vlastností tak málo cení? Proč se před někým takhle ponižovat? Raději nepotkávat ty, kteří disponují tak nízkou osobní cenou. Promiňte mi, ale kdo je posránkem za volantem, je velmi pravděpodobně stejným ustrašencem i jinde.

Míst kolem parků, škol a jiných frekventovaných úseků bychom se měli bát, tam ať jsme pozorní, ohleduplní, tam jde o zranění a o životy! Ne tak policejního radaru a možných pokut! A kdo jezdí předpisově jenom kvůli policejním hlídkám, měl by se nad sebou zamyslet. Mně toto myšlení připadá převelice zcestné až zvrácené.

Nebát se a předjet. Třeba já jsem už třikrát předjel policejní auto, které se za obcí loudalo ani ne osmdesátkou. A stalo se co? Představte si, že nic. Také si dost živě dovedu představit to, jak si z bojácnosti za nimi se štosujících připosraných řidičů dělají dětinsky se chovající policajti srandu.   

Mimochodem, vysvětlete mi, proč nám tachometry ukazují o několik rychlostních kilometrů víc. V mém případě to dělá při padesátce kilometry čtyři. Jestli je to schválně a myslím si, že ano, pak nás někdo strká všechny do stejného pytle, ponižuje, má nás za neschopná individua, kterým je tuto rychlostní berličku potřeba vnutit.

Ale k věci: Posery tak nenazývám ty, kteří jedou všude pomaleji nebo jejich zvláštní odnož, která se vyznačuje stálou šedesátikilometrovou rychlostí, protože se na víc necítí a bojí se, ale ty ještě víc vyděšené koloušky, v jejichž možnostech je jízda rychlejší, ale kvůli strachu z finanční újmy pro ně nepřijatelná. Připomínám, že zcela neopodstatněně, protože dopravní předpisy stále ještě neporušují.

Navádět šneky k rychlejší, ale k jízdě stále ještě předpisové, pro ně však hazardní, by bylo naprosto zbytečné a hlavně na delší povídání. Přesto je chápu. Tak jako se někdo nenaučí za celý život aspoň obstojně pravopis, tak se tito cestovatelé do smrti nesžijí s pedály a tím točítkem před nimi. Patří takoví vůbec za volant?

O tom, že se nic nemá přehánět, nechť poslouží historka z Hradubicka. Je o spěchajícím řidiči, kterého v jedné obci stavěla policejní hlídka. Obdařila ho pokutou, kterou bez mrknutí oka zaplatil a rychle odsvištěl dál. Když se stejnou cestou za půl hodiny vracel, byl stejnými policisty pokutován podruhé. Opět je s radostí zahrnul dalšími tisícovkami, protože rychlá jízda se mu stokrát vyplatila. Spěchal prý pro podpis k jedné velice důležité smlouvě a hlavně musí rychle dál.

K hazardní jízdě však nenabádám, jen poukazuji na to, že ikdyž někdo jede rychleji než by měl a umí to, většinou to neznamená, že je na silnici nebezpečnější než vyklepaný loudal v klobouku, který si funěním zamlžuje čelní sklo a strachy mu drkotá protéza, jehož nervózní pohled vytváří zdání, že i mrtvola za volantem by se tvářila statečněji. Dopravní bezúhonnost je tedy nejenom o dodržování bezpečné rychlosti, ale daleko víc o pozornosti, předvídavosti, soudnosti a štěstí.

Naposledy jsem ne šneka, ale jednoho posránka potkal v noci. Dlouho jel v pohodě, ale když najednou zpomalil na pětačtyřicet, říkám si, že bude asi zastavovat. Že předem pravostranně neblikal? Klasika, to mě už nepřekvapuje. Pohlédnu do předního zrcátka, postranního, nikde nikdo, blinkr vlevo, předjíždím. No a zrovna, když jsem vedle něj, tak vidím policajty, jak zrovna tepou řidiče dříve lapeného vozidla. No tak mě suďte, jen houšť do mě, protože v momentě předjíždění jsem na tachometru šedesát měl. Ale víte kvůli komu? Ano, kvůli jednomu poserovi, který kdyby zbytečně nezpomalil, nepředbíhal bych ho.

A proto se ptám: Proč být v neustálém zajetí vlastního strachu a obav a ještě k tomu naprosto zbytečně? Ne každé puntičkářství slouží ku prospěchu věci a zdraví neprospívá už vůbec. Když někomu nestačí jistota padesátky a devadesátky, může mít co do činění s diagnózou kompulzivní obscese (OCD). To jsou ti, kteří neustále něco kontrolují, přesvědčují se a dokonce opakovaně, jestli zamkli dveře, zhasli doma všechna světla, vypnuli spotřebič…

Stejně vám ale řeknu, že nejlíp se mi řídí, když se nemusím za někým ploužit, přede mnou pusto prázdno a kontroluji tak situaci všude kolem a dodaleka. Sice je kvůli tomu kolikrát potřeba předjet pěkný štrůdl pomalejších vozidel, ale za tu bezpečnost mi to za to stojí :-)