Po čem děti touží

„Tak co děti, copak byste rádi dělaly, co vám nejvíc chutná? Babička vám upeče, uvaří všechno, na co si vzpomenete!“ „My bychom chtěly do ZOO, babi!“ „Jo tak, ach tak, no… A co třeba povidlové koláče nebo zmrzlinový pohár se šlehačkou? No a  s dědou si zatím můžete hrát, co říkáte?“

„Ale když nám se líbí zvířátka a nám to maminka slíbila…“

„Aha, jo tak. No já nevím, mně o tom maminka vůbec ni neřekla. Tak víte co? Uvidíme…“

Neměla jsem z toho dobrý pocit, zahrát to takhle do autu. Tím spíš, že lhát jim nechci. Nejbližší ZOO ve Dvoře Králové je 70 km daleko, dál se nabízí Liberec a Praha, ta by byla po dálnici, jenomže když si představím to martýrium přes město... Děda už není nejmladší a posaď si do auta vnoučky, když jedeš do neznáma a za volantem si už tolik nevěříš. To máme za to, že jsme nabídli hlídání a že chceme pro děti jenom to nejlepší. Copak dnes? Teď je to jenom ZOO,  ale čím překvapí zítra? Neštovicemi a černým kašlem? Aby děti naschválnicky poznaly i breberky, které se v ZOO jen tak nevidí? Dejte pokoj s takovým scénářem!

„A víte co děti? Ze všeho nejdřív půjdeme do takového domečku s velkou zahrádkou. Cestou vám koupím velikou zmrzlinu a bude to za odměnu, protože babička potřebuje ještě nějaké kytičky a vy mi pomůžete s vybíráním, ano?“

Nadšeně souhlasily a šel s námi i děda. V zahradnictví jsem vždycky jako smyslu zbavená, v tranzu, odnést si z něj co nejvíc, nejlíp však všechno. Naše malé krakeny jsme tam vypustili, ať si na ručičky moc nezvykají. Když ne tam, kde jinde by mělo být poměrně bezpečno? Maximálně narazí do nějakého toho květináče a pofoukat bolístku zvládne každý. Ale s tou ZOO, to bude horší, to pro nás bude hodně tvrdý oříšek k rozlousknutí.

Vnoučátka se v obchodě měla čile k světu. Když je venku omrzel slalom mezi tůjemi a hra na schovávanou za javory, bavili se křupavým chozením po mulčovací kůře. Ale jenom do té doby, než spatřily pejsky, které si hladily a ti pak bafali po motýlcích, kteří kolem poletovali. Při placení měla paní u pokladny klec s kanárkem, z jehož barev a vydávajících skřeků byly děti jako smyslu zbavené. Jedna velká pohoda pro všechny, z nákupu jsme se všichni vrátili zdraví a spokojení.

Večer telefon. No potěš! Tak tohle vypadá na první kontrolu. A taky že jo. Zvídavá máma prý volá jen tak, ale když už, tak chtěla vědět, co a jak děti. Řekla jsem, že v pohodě a že se zdá, že jim rodiče ani moc nechybí. To jsem ale asi říkat neměla…

„Tak mi je dej na ucho, prosímtě!“ přeje si dcera.

Aby mi však něco neuniklo, zapnula jsem na mobilu reproduktor. Čtyřletá Anička povídá.

„Ano, dobře se máme, mami… Ano, posloucháme… Ne, hlad nemáme, to vůbec ne! Jedly jsme zmrzlinu a koláče přece! … No, my jsme byli v té ZOO přece!“

V ten moment jsem zbystřila. Že o tom nic nevím? Kdeže jsme to byli? Co z toho jenom vyleze? Jsem z toho jeden velký údiv…

„No, a byli tam pejskové, velikánské zuby měli! A ptáčci taky … Vlastně ne, jenom jeden hrozně barevný, a taky hodně motýlků tam bylo. Ti byli ale i bílí! A pak taky stromečky, ale hodně různých kytiček a stromečků! … Jo, jo, asi jo… Botanická zahrada to taky byla, viď babi?“

Mimika jak zmrazená tekutým dusíkem, ale přitakávala jsem jako o závod.

„Tak ahoj! Jo, bráškovi za tebe pusu taky dám. Na babi, maminka tě ještě chce!“

„Tak to je bezva mami, to je super že jste to zvládli a už tak brzy. A taťkovi určitě vyřiď, jakej je kabrňák, že si na tak dlouhou cestu ještě troufá. My na nějaké to courání po zvířatech fakt nemáme čas. To víš, pořád ta práce…“

„To je pořádku, až ty vyrosteš, neboj, čeká tě úplně to samé a s vnoučaty si taky snadno poradíš. A víš ty co? Když se dětem v té naší zahradě, zoologické zahradě samozřejmě myslím, tolik líbilo, my tam snad pojedeme klidně ještě jednou.“

„Opravdu? No ty jsi ale stejně fantastická, mami! A v které že ZOO jste to vůbec byli?“

Tůt, tůt, tůt, tůt…