Pohledná a vystudovaná (scénáristika, dramaturgie,) a mladá žena, taky vychvalovaná, (za tuto knihu cena Jiřího Ortena,) takže si konečně něco, říkám, to počtu a strach nejvíc z toho, abych jí nenadržoval. No, …
Úvod ve snaze o zachování stylu alá Petra Soukupová mám za sebou, ale přece jenom, originál je originál. V téměř stu letech popsaných na 200 stránkách nečekejte nikterak mimořádný příběh, spíše jen posmutnělý popis rodinného života. Mimořádného na knize je však to, jak Petra píše.
Knihu rozdělila do třech kapitol, každou z nich ještě do „podkapitol“ a názvy mají i třířádkové až třístránkové „podkapitolní odstavce.“ Hned po prvních řádcích čtenář zjistí, odkud a jaká bije. Tím spíš, že s první přímou řečí se setká až na dvacáté stránce a to jenom kvůli zdramatizování scény přiznání otěhotnění.
Scénáristický způsob psaní, převážně úsečný, jasný a výstižný, jindy zas dlouhosouvěťný, nenechá nikoho na pochybách, že čtenářově představivosti je velmi dobře pomoženo. O kouzelná slůvka, romantické řečičky a vtip tu nezavadí ani náhodou, zatímco s hrátky se slovy se tu setká ve formě doposud nepoznané. Tedy, aspoň u mě tomu tak bylo.
Častá absence sloves: „Po škole Klára do Kutné Hory na gympl, Kája prodavačka v parfumérii v Praze, …“ „Johanka živá, veselá, pořád.“ „A zítra už konečně domů.“
„A“ spojky: „Líná a ospalá a pomalá.“ „Zatímco Petr a Adéla a Jojo snídají a pak se…“
Příjemné výlety do budoucnosti: „Bára přejedená a příjemně naladěná, šest deci vína, už se těší, až usne, ještě víc, až se vzbudí.“ „Začne trochu pít a za pár let rozvážení pečiva nechá a bude pít víc.“ „Až umře babička, Bára už bude dospělá a plakat nebude.“
Slovosled: „… a pořád je ještě hezká.“ „… jak přišel zvláštně k dítěti.“ „Telefon ji bude mrzet potom.“
Krkolomnosti: „Škoda, že seznam nechali doma, no je možno na něj podívat, až se vrátí.“ „Takže ale samozřejmě nemůžou stihnout…“ „Pro Petra je Adélka už dávno taky jejich, a jestli ne jeho, tak Kláry dozajista.“ „… neboli křidélky, jak lze taky říci.“ „… se těší, až už půjdou k moři.“ „… jednou bude mít vlasy jako ani Klára ne.“
Časté užívání „to“: „… ikdyž samozřejmě nejdřív to šlo z tuha, moc toho v obchodech nebylo, ale po revoluci to šlo hrozně nahoru a Petr s Magdou si tyhle chvíle oblíbili, a to už Petr nebyl v Brně a snídali tak i přes týden, sice trochu v menší míře, ale pořád si na to dokázali udělat čas…“
Spisovnost i nespisovnost v těsné spojitosti mimo přímou řeč: „ I když taky to není lehký zůstat bez citu… Adéla jde do osmé třídy.“ „Petr je utahanej…připadalo hloupé.“
Potápěčské brýle v názvu podkapitoly, potápěčský brýle o několik řádků později. Očekával jsem i potápěčské brejle, ale na ty se v krátké podkapitole už bohužel nedostalo. Škoda.
Nevhodnosti, nespisovnosti mimo přímou řeč: „Byt v blbé lokalitě.“ „Zasnaží se.“ „Chce ho co nejrychleji vyexpedovat.“ „Co má bejt.“ „Koukaj se na sebe.“
O co přišla? O svatbu, o dítě?: „Svatba velká, se všemi. Magdina matka pláče a moc, a Petrovi je trochu smutno, že jeho maminka o to přišla.“
Kdo pracuje?: „Krátce nato se Adéla odstěhuje a dochází k nim jen na oběd o víkendu a Kláře se po ní stýská, ale co se dá dělat, je s Jiřím a je jí s ním dobře, i když samozřejmě Petr to není, nespojují je děti. Oba hodně pracují.
Autorčina moudrost: „… odstěhovat a mít ještě dítě, ale na to už je stará, to není příliš zdravé.“
Nechápu: „Hodně pije a žije víceméně s jedním mužem. Bydlí vysoko nad městem a ještě se v podstatě vysoko cítí.“ „Petr se těší zpátky domů. Alespoň hodně pije. Jako dřív.“ „Překvapilo ji, jak přišel zvláštně k dítěti. Když si Jituška zlomila ruku, oba byli v nemocnici a čekali spolu, tohle nikdo jiný neprožije.“
Jediná úsměvnost na str. 80: „Chce holčičku, takže se narodí chlapec.“
Nelogičnosti: „Pět let po výletu prožije svůj první menší infarkt. Strašně se lekne. Najednou si připadá mladý a chce toho ještě spoustu stihnout.“ „Pokusí se o sebevraždu znovu, v léčebně, sní prášky, které pracně ukradne, a zase ji najdou dost brzo na to, aby ji zachránili. Nakonec se z toho vyhrabe…“ „Chodí sama do kina i do divadla. Přesto zase začne trochu pít.“
Na infarkty se umírá nejenom po padesátce!: „V tu dobu, jak si uvědomí, že mohl klidně zemřít (i když to trochu zveličuje), …“
Dvě nedůslednosti: Popis události, při které dojde ke srážce aut, přičemž řidič strhne auto doprava. Za předpokladu, že se děj odehrává v Česku, se strhnutím volantu doprava sjede ze silnice, narazí do stromu, do domu,… nikoli do protijedoucího auta.
Správné označení pro přehřátí od sluníčka je úžeh, tedy nikoli úpal, jak autorka uvádí.
Nevyvarovala se: V prostřední kapitole, jejíž název knihu pojmenoval, popisuje především vztahy mezi dětmi z prvního a druhého manželství. Nevyvarovala se v ní ženského tlachání o ničem. Spory o bagetu, o další jídlo, kecy kolem ztraceného mobilu a líčení snů každého dítěte, předešlý rychloděj vyprávění zbytečně zpomalují. Ve srovnání s první a třetí kapitolou, v kterých utečou desítky let, působí prostřední vyprávění dvoutýdenní dovolené loudavě a přebytečně.
Kdo je kdo?: V poslední kapitole přichází na scénu spousta nových jmen a kdo ke komu patří, se dozvídáme až později.
Pozitivní překvapení závěrem: V knížce jsem neobjevil jedinou hrubku nebo překlep.
Gratuluji. Právě jste přežili pouhý výběr z mých zápisků. Jestli jste se bavili nebo ne, nebo se spíš pozastavujete nade mnou, je pouze na vás. Ale abyste mi správně rozuměli, já nemám právo odsuzovat autorčin netradiční styl psaní, já jen zviditelňuji to, co mě překvapilo, co na mě pozitivně (méně) či negativně (více) zapůsobilo.
Na oceněnou knihu vychvalované autorky jsem se moc těšil, byl připravený na něco jó zvláštního, a taky že jo, leč její osobité psaní mě nenadchlo. Kniha mi připomíná horký výtvor poblázněné puberťačky, která chce své bohaté myšlenkové pochody dát co nejrychleji na papír, ale už je jí za těžko si po sobě něco opravit, leccos si víc promyslet, opět si pročíst.
Podivný slovosled, občasné chybění sloves i překotnost vyprávění se dá ještě zvládnout a brát jako autorčin osobitý rukopis, budiž, já jen trnu nad možností být tímto pro někoho vzorem. Aby si z toho někdo nevyvodil, že nejsnáze zaujmout se dá tak, když větám budou chybět podstatná jména nebo slovesa, spojky, čárky, půlstránová souvětí si nechá spisovatel málem patentovat a slovosled nebude řešit už vůbec, usmyslí si co větu, to nový řádek a text na stránce uspořádá dle libosti, nejlíp do kosočtverce.
Oproti ostatním psavcům stejné nebo i lepší úrovně však má Soukupová jednu ohromnou výhodu – FAMU. Právě proto mám pocit, že se na její krkolomnost i nelogičnost v této oceněné prvotině literární kritik nedívá nezaujatýma očima, nýbrž úplně jinak – shovívavě až protěžujícně, kolegiálně až mimomozkově.
Jestli se o tom chcete přesvědčit, můžete třeba zde: http://knihy.idnes.cz/k-mori.html?___SID=U
Anebo si vyberte e-knihu obyčejnější: http://knihy.idnes.cz/
