Pes nebo chlap je lepší pro ženu po padesátce?

Že se to takhle jednoznačně nedá říct? Že záleží jaký chlap a jaký pes? Nesouhlasím – vždyť každá žena si pro sebe přece vybírala toho nejlepšího manžela a k výběru psa určitě také přistupovala stejně důsledně jako při koupi kabelky nebo botiček. Takže potud maximální objektivnost zaručena.

Je ráno, začíná den. Pes se pokaždé protáhne, vyšmajchluje si čumák a fenečky si navíc očistí i tu svoji tamtu, zatímco páníček, ten jedinečný tvor lidstva, vstává se hřmotným hlasovým a mnohdy i jiným, čichu nepříliš lahodícím doprovodem, pokaždé však alespoň se zlověstným výrazem ve tváři. Když má dobrou náladu a po celou noc ho nevzbudilo čůrání ani vlastní chrápání, zívne si provokativně jenom jednou a odporoučí se z ložnice pryč, aniž by si po sobě ustlal nebo aspoň otevřel okno. Pes i páníček mají ráno společné akorát to čůrání, protože ani po tom si nikdo z nich ruce neumyje.

Na snídani si chlap dopřává kafe nebo čaj, jak je komu libo i něco k snědku, jestli je mu to paničkou připraveno. Když ne, vystačí si s cigaretou nebo raději se dvěma. Pokaždé ho totiž čeká nesmírně náročná činnost v práci. Tu však přeskočíme, neboť tam se společně s paničkou obvykle nevyskytuje. Po snídani, ke které stačí pejskovi pouhá voda nebo maximálně nějaká ta mňamka pro dobrou náladu, se odebere do pelíšku, kde ho čeká podobně usilovná práce jako páníčka.

Nastává třetí, čtvrtá hodina odpolední a všechny tři aktéry máme opět doma. Pejsek se těší na žrádlo, páníček na kafe s buchétkou a panička na druhou pracovní směnu. Zatímco pejskovi je denodenně přisypán kalíšek granulí, poněkud většího zájmu vyžaduje páníček, který nepohrdne  občasnou teplou večeří. Odměnou za to, je služce nepříliš časté pochválení a poděkování, v den paniččiných narozenin dokonce i utření nádobí.

Po dostatečně dlouhé době od žrádýlka je pes vyhnán k proběhnutí na zahradu, není-li přítomna, s procházkou vypomůžou děti, jestli se v domácnosti ještě nacházejí. Když ne, zasáhne páníčka, neboť ten její, vydatně odpočívajíc v poloze ležmo s písmenkama na očích, nechce být při vzdělávací četbě novin jakkoli rušen. Nabušen informacemi o sobě dává vědět vždy s neuvěřitelnou přesností až těsně před večeří.

Protože po ní zbývá do hlavních zpráv ještě několik minut, páníček se pomuchluje s pejskem, přičemž mu klade stále stejně vtipné otázky, jak se měl na procházce a jestli ho panička poslouchala. Pokaždé totožná reakce ho ujistí v tom, že všechno je v rodině tak jak má a spokojeně se odporoučí do obývajícího pokoje, kde očekává znělku televizních novin.

V tomto momentě si pokaždé panička uvědomí, jak svého chundelatého miláčka zanedbává, jak málo se svému čtyřnohému příteli věnuje, a proto úklid kuchyně, praní a žehlení znatelně urychlí. Obvykle stíhá druhou reklamu hlavního pořadu a dřímajícího manžela s rukou na hřbeti neméně spokojeného domácího mazlíčka v naprosto stejném rauši. Srdcervoucí idylku pravidelně doplňuje nedopitá láhev od piva na stole.

Vlastní výčitky se znásobují, zároveň se sama sebe táže, proč je tomu tak. Přece manžela nepotřebuje jenom proto, aby se věnoval pejskovi, který ho bere za největšího páníčka i přesto, že pro něj nedělá žádnou ošklivější práci, jako jsou vycházky, česání nebo umývání paciček.

A co kdyby šel jeden z nich z domu? Stalo by se vůbec něco dramatického? Co bude pro ni výhodnější? Co pro ni manžel dělá? Naprosto zřejmé nic, to pejsek je pro ni při zcela minimální péči alespoň potěšením. Nebo že by sex? Až tak? Že by jí to zmítající se ložniční pometlo jednou měsíčně přece jenom scházelo? To sotva! Tomu k úplné trapnostní dokonalosti schází už jenom to, aby při tom někdo z nich řekl: taky si na nikoho už nemůžeš vzpomenout? Divme se, ale ani to ještě není to úplně nejhorší, jednou do měsíce se to vždycky nějak překoná.

Po manželském úkonu následuje protějškovo povalování, posmrkávání, prdění a chrápání, jako třešnička na dortu po celodenním smrdění. Ve srovnání s pejskem je to k nevydržení, neboť jemu páchne jenom trochu z tlamičky, protože si nečistí zuby a hlavně je to pes. Proto všechno usíná panička až v některé přestávce manželových nočních projevů, zatímco její pejskový koloušek usne jako když ho do pelíšku hodí, celou noc se ani nehne a že si někdy uchrupne, je přece tak miloučké.

Když chce něco pejsek, zavrtí ocáskem, vyčkává a až po čase, když mu ze slin od pusinky tečou rampouchy, až pak nesměle štěkne. Když chce něco chlap, nevrtí ocáskem a štěkne rovnou.

To všechno má panička za to, jak doma lítá jak hadr na holi, jak musí uklízet všude nejenom po věčně línajícím pejskovi, ale v koupelně i po chlapovi, který si není schopen dát ani špinavé hadry do koše, po sobě si ve vaně opláchnout ty svoje hnusné chlupové vrtulky a vůbec, pořádek jako by pro něj bylo cizí slovo. Jak to smrdí na záchodě, kam pejsek nechodí, škoda povídat.

V domácnosti je chlap na hovno, furt by to jenom jedlo, stěžovalo si a válelo se, pořád divně čučí, nikdy nic pořádně nezařídí a na nic nemyslí a když už to někdy začíná jako povídání, tak z něj vyleze jenom své vlastní ujištění v tom, že všechno ví, všechno je mu jasné a všude byl nejmíň čtyřikrát. Kdepak, to s pejskem si panička popovídá mnohem raději a víc. Tak ráda má to hlazení, tak moc ji kontakt se zvířecí srstí uklidňuje, jak moc by chtěla jen jedno jediné. Žít jenom s tím, s kým chce. Tolik pocity a touhy padesátileté ženy.

Závěrem snad jen tolik, že co se mě týče, k padesátce mám už vyběhnuto a manželka mohutně finišuje ke čtyřicítce, takže vy více znalí, mi mé méně přesné úvahy odpusťte a opravte si je podle svého. Za deset let budu jistěže přesnější. Avšak po tom, co jsem napsal, mi nikdo moji nejistou budoucnost nevymluví.

Když jsem se ženil, neměli jsme psa. Po patnácti letech jsme si jednoho adoptovali. Až on nebude, prý budeme mít určitě dalšího K. Ch. Š. kavalíra. Tak nevím, mám se bát? Jsou mé obavy na místě?