Pejsek Tosa inu

Taková přerostlá dáma s povahou dítěte je to, prozradil mi kamarád o své společnici před návštěvou na mé chatě. Já se tomu pousmál a nachystal večeři na tři porce. Kdyby mi však na férovku řekl jak se věci mají, mohl jsem vykoupit

půlku masného krámu a hlad jsme nemuseli zapíjet.

Přihnali se jako tajfun, a protože do chatky to mám z kopečka, zůstala po nich pěkně hluboká skluzavka. O její konec se postarala až kůlna, před kterou se psí tlapky zapřely, zatímco její tažený páníček raději moudře spadnul. Na záda.

Tak nás tady máš, sdělil mi nesměle, když se sbíral ze země a ze zválcovaného batohu vytahoval a dával mi něco jako bochníček mazlavé hmoty – měly to být zákusky ke kafi. Pojďte si odpočinout, dám to do mrazáku, vytvaruju z té koule parádního sněhuláka, nepohoršoval jsem se nad dárkem ani trochu. Jenomže skutečným dárečkem se ukázala být jeho Ňafinka, která původně, pro její velkou zálibu v tlamózní uchopování a převalování v puse čehokoli, dostala jméno Oralka, jenomže tím vzbuzovala povyk větší než nutný. Ale ani s novým jménem o pozornost nepřišla.

Ňafka Ňafinka byla totiž přebornicí v chytání kilových kusů masa ve vzduchu. Možná by tak byla i šampiónem ve skoku pro něco, ale tenhle nesmrtelný primát už patří večerníčkovému psu Maxipsu Fíkovi. Skákala, ňafala, hltala, pořád neměla dost. A když už jednohubek nebylo, nevěřila tomu a začala mi pátrat v ruce způsobem, že jsem si myslel, že o ni jednou provždy přijdu. Promítnutí mého celého života před chamtivě otevřenou tlamou nechť je toho důkazem – no, co bych si nalhával, film to byl nic moc. Naštěstí mě Ňafinka svou nenažraností jenom vylekala, olízla a láskyplně se vedle mě na bobek usadila. Nejdřív to bylo v pohodě, ale pak jsem se začal pod její opěrnou tíhou kácet. To vydržím, to dám, nesmím ji naštvat, říkal jsem si, ale to se fakt nedalo. 80 kilo fenčí Ňafinčí váhy ignorovat nešlo. A do toho ještě aktivní Karel, že nás spolu vyfotí. To se ti nepodaří, říkám já, protože jen okamžik mě dělil od zalehnutí až definitivního zdechnutí.

A kdyby snad ano, žádný foťák není tak velký, aby vyblejsknul to zvíře v celé jeho veliké nádheře. Já přece netoužím po focení, ale aby mi Karel pomohl, zachránil! Nechtěl jsem památku na věčné časy, která by mi k ničemu nebyla!   

Jé, počkej, nikam nechoď, komentoval mou pomalou ulehací smrt, čímž mě dorazil úplně. Naštěstí ho přece jenom napadlo odpočívající Ňafinku zkusit odtlačit, ale to samozřejmě nefungovalo, tak se jí pokusil nalákat na klackový aport. A úspěšně! Jednou ho přinesla, ale nejspíš se musela stydět sama před sebou, protože hned pak vyrazila hledat aportek zcela jiného kalibru. Pátrala, snažila se, až za garáží vyčmuchala zimní pneumatiky, o kterých jsem si myslel, že by se mi mohly na jednu až dvě zimy ještě hodit. S bravúrností jednu rafla mezi zuby a odhodila přede mě. Odnesl to jenom můj palec, protože z nohy vyčuhuje nejvíc. Tak mi třeba, měl jsem s tím počítat. Moje zbabělé au, au! ještě zvýraznilo Ňafinčino marné čekání, protože jsem dvě vteřiny nechápal, co po mně to ničemné zvíře chce. Naštěsti mi včas došlo, že musím pneumatiku aportovat, že si chce hrát. No, to jsem si teda dal! Jednou, dvakrát, dokonce i třikrát to šlo, jenomže neúnavné Ňafince bylo i desetkrát málo. Takže když jsem s jedenáctým aportem otálel, naštvala se a zaběhla si pro druhou pneumatiku. Ne! křičel jsem, ale bylo to houby platný, ba ještě horší. Když byly v permanenci gumy dvě, při donášce jedné jsem musel okamžitě vyhazovat druhou. Žádný odpočinek, jinak! … Jinak bych v zimě nepřezul ani na přední.

Tak to byl trénink, to jsem si dal! Podtrženo, sečteno, kolik aut já vlastně vyhodil? Zatímco já se nemohl tři dny hnout, jak mě všechno bolelo, Ňafinku aportování zmohlo k pouhým deseti minutám odpočinku. A já se vedle ní kácel, a Karel nás chtěl fotit, a od zalehnutí mě vysvobodilo zase jenom aportování,… ale to už vlastně všechno znáte… Až na to, že mě už nic nebolí, že vysílením umírám.