Okresní přebor po mém

Úryvek z chystané knihy "Čekání na gól" není určen tomu, kdo nemá rád jadrnou, veselou, lidovou a jistěže i moudrou vesnickou mluvu, a zvídavým dětem doporučuji čtení raději až po 22. hodině :-)

Jerry se plácal ve vzduchu i na zemi, většinou bez efektu a na Jirkovi bylo poznat, jak ho po operaci každý rychlejší pohyb bolí. Sice si míč u nohy kryl nedůsledně, ale aspoň ho nějaký čas podržel. To Mesákovi jako by se vyhýbal a jestli si za poločas kopnul třikrát, bylo to hodně. Jasně, i bez míče se hraje fotbal, odpoutává protihráč, ale tady se přece jenom nabízí pravděpodobnější důvod. Ten, že si Mesák nohy málo namazal, že dnes po své smradlavce neodpuzuje až tolik, aby soupeře toxickými výpary omračoval jako obvykle. Pořád se na něj totiž lepí osmička, která ho při každém startu na míč předčí.

Filip se snažil, nabíhal si, ale když není kdo by mu nahrál a když už, tak nepřesně a když už už, tak mu balón od nohy nenávratně odskočil. Ale pořád působil lepším dojmem než další útočník, Ing. Karkařovský, kterému asi nikdo neřekl, že stínovat by měl obránce útočníka a ne naopak. Jako by se paličatě  rozhodl, že dnes se po hřišti nebude procházet sám. Asi jen dvakrát, to asi aby se neřeklo, třemi rychlejšími kroky kamsi bezdůvodně popoběhnul. Za dva góly brankář Hrouda mimořádně nemohl. Malý Martin dlouhána v hlavičkovém souboji holt nepřeskočil a Velký Martin se z útočného výletu jenom zapomněl vrátit.  

O přestávce v kabině veselo nebylo. Nadávky sice zmírňoval silácký povyk jednoho opilce a disko hudba zvenčí, ale naštěstí jenom tlumeně. 

„Chcete něco slyšet?“ ptá se Jirka.

„No, radši ne,“ snaží se pohromě zabránit Ing. Karkařovský.

„Fajn, to jsem rád, že to říkáš zrovna ty. Takže: Člověče, viděl ses někdy na hřišti? Jindy to nebývá tak poznat, ale dnes by se ti smál i slepý. Tomu, co předvádíš, říkáš pohyb? Vždyť ty tam skáčeš jak dinosauří mládě, co se nemůže vykadit! A tu desítku máš vedle sebe pořád proto, aby ti mohla utřít prdel? To jí nemůžeš aspoň jednou utýct? Říct si o přihrávku? Příště tam místo tebe postavíme figurínu a vyjde to nastejno!“

„Smějete se? Smějte! A že zrovna ty, Velkej! Cos tam vpředu dělal, že ses nestihl vrátit? Prohlídnout si brankáře, nebo co? Hlavně, že jsi spolíhal na Malýho, který na tvoje dva kroky musí udělat čtyři. Vždyť ty jsi pomalý jak kurva v oblíkání a fyzičku máš jak poblitá barová stolička! Prober se člověče a zaber! My všichni musíme zamakat! Nebo si snad někdo myslí, že ti ještě větší chcípáci než vy, si dají góly sami? Jenom proto, že vloni skončili třetí od konce?

Takže na ty tvoje přihrávky s hlubokýma myšlenkama se už do prdele Libare vyser! Nikdo tady není od toho, aby tě chápal, rozumíš?“

„No hlavně, že ty jsi pan přihrávač, pan jedinečný a bezchybný,“ bránil se.

„Na mě se do prdele taky vyser, na mě jo, na mě můžeš. Já totiž nehrál divizi, já ne! To ty máš být špílmachr, na kterýho je spoleh, ok? Normálně mysli normálně a to bude bohatě stačit. Tady u nás je pralesní filozofie jasná: Když se ti hráč hýbe, přihrej mu do běhu, protože to se tak často nevidí. A když ti stojí, dej to co nejpřesněji na něj!“

„A co když mi stát nebude?“ ozval se vtipálek Jerry.

„Že to říkáš zrovna ty, komu kouká péro z očí. Ty se jdi taky vycpat, kolikrát jsi tak mimo mísu, že každýmu musí být jasný, že jsi zhulenej na uzený.“

„Už mlčím, už mlčím,“ Jerry kajícně přehrává.

„To on není mimo mísu, on není kolikrát ani na hřišti, když si odběhne!“ bonzuje na něj Mesák.

„A kolikrát to není ani poznat a kolikrát je to i lepší,“ přitápí mu Jirka, který si vzápětí uvědomuje, že to asi přepískl, zvlášť, když na střídání má jenom Karla a Mamuta.

„Ale ne, Jerry, všechno dobrý, jen té akrobacie bez míče trošku uber a kouzli víc efektivněji, raději s míčem, jak to umíš jedině ty. OK?“

„Jasně šéfe. A co hlavičkovat, to můžu taky?“

„Co je to za otázku, prosímtě?“

„No, já jenom, že s tím pérem mezi očima by to nemuselo dobře dopadnout.“ 

Salvu smíchu vystřídal v kabině bojový pokřik a ve veselé náladě se šlo na plac.

Klobouk před Jirkou, jak má všechny své hráče přečtené, pomyslel si Karel. A to je nesleduje v klidu s deníčkem v ruce z  vyvýšené tribuny, ale z jejich úrovně. Sice nějakou dobu ještě potvrzovali to, co jim Jirka vyčítal, ale pak už z prvního poločasu procitli a přemístili se do druhého, lepšího. Tíha zodpovědnosti z nutnosti nad papírově slabším týmem doma vyhrát, byla tatam díky tomu, že zábava z kabiny se přenesla na hřiště.

Jerry každému na potkání ukazoval z čela své dlouhé péro, Ing. Karkařovský se chytal za prdel a svému obránci neúnavně odskakoval a Velký Martin běhal skoky přesně tak dlouhými, jako když se skokan do výšky rozbíhá ke světovému rekordu. A když měl u nohy míč Libar neustále jako přilepený do doby, než se s ním rozloučil, přihrávky od něj se dočkal i Mesák. Nebylo divu, že hra boltického mužstva stoupla o dvě třídy výš, takže soupeř kolem něj pobíhal jak zmatená myší smečka okolo zrezivělých pastiček. Hodně k tomu přispěly i ty srandičky kolem, které hosté nechápali, ale co není zakázané, se přece může. V půlce druhé půle bylo vyrovnáno, když skákavý centr ze strany ďobnul bodlem do brány Ing. Karkařovský a radost z upachtěného gólu měl takovou, jako kdyby vymetl pavučinu z pětadvaceti metrů. Všichni pak měli prdel z toho, že vyrovnával poklusávající Jirka a zase to bylo doklepnutí z malého vápna, protože volej promáchnul nedočkavě natěšený Ing. Karkařovský, div mu noha neulítla.