Věděl jsem o něm. Znali ho i jiní z okolí, ponejvíce z doslechu. O to větší chuť jsem měl se s ním setkat. S těžkým soupeřem, téměř s legendou. Dostat ho, nachytat ho, zničit krtka! Musím pro to udělat jen jedno jediné.
Dobře se na něj připravit a vydat se po silnici se zákazem vjezdu pro motorová vozidla. Přes les, přes rajón, který hlídá před živly, které si chtějí cestu lesem nedovoleně zkrátit.
Jednou, dvakrát, ba dokonce pětkrát jsem hlídaný úsek projel bez úhony, ale pošesté, kdy už jsem si začínal myslet, že zvěsti o něm jsou pouhé kecy, kecy, kecy, dočkal jsem se.
Přede mnou auta rovnou dvě, jedno přes silnici, postarší muž vedle haldy dřeva opodál. Nevystupuji, vyčkávám, všiml si mě vůbec? Snad to nebude až tak zlé, hned jak mě zmerčí, snad mi cestu uvolní. Všiml si mě, nestalo se tak. Deptá mě, vyčkává, jde na to fikaně. Nemusí spěchat, to já mám problém. Že by povídačky o cholerickém maniakovi lhaly? Nesměle troubnu, což byl pro něj něco jako výstřel z Aurory - povel k akci! Vyráží ke mně – ostře, rozhodně a rychle, bez oslovení.
„Povolení k průjezdu!“ dožaduje se gestapáckým způsobem, div u toho neposkočí nadšením. Takže řeči nelhaly, to musí být on. Povolenku samozřejmě nemám a ví to i on, protože je vydává. Jednám i já, vystupuji.
„Bráníte mi v průjezdu, uvolněte mi cestu!“ já na to.
„Jestli povolenku nemáte, okamžitě jeďte nazpátek, nebo zavolám policii!“ vyhrožuje.
„Ale vy schválně bráníte silničnímu provozu. Když vás nabourám, budete viníkem,“ meleme každý tu svou.
„To neuděláš,“ v klidu přechází na tykačku, „bylo by to pro tebe ještě horší.“
„Nevážený pane, vlastně ne, ty estébácká svině, jestli neustoupíš, zakroutím ti krkem!“ přiostřuji, a protože jsem mladší a nejméně o deset kilo těžší, troufám si na něj. To nečekal.
„Co si to dovoluješ? Povídám naposledy: hoď tam zpátečku a upaluj, odkud jsi přijel!“ zvyšuje hlas i on.
„To zrovna! Nemilý pane, co si hrajete na policajta – jakým právem hrajete? Tak co, kamarády-jakože kolegy jste už volal? Baví je sem jezdit pokaždé, když písknete? Jen do toho! Už o vás vědí, že si libujete v mafiánských praktikách samovolného vypisování povolenek svým kamarádíčkům, zavíráním závor přes cestu, kdy se vám zamane, i když je tady cyklotrasa, a o vaší zálibě v pirátském parkování přes cestu už taky ví? No měl byste, měl byste je informovat, a já vám pomůžu, kdybyste si na všechno nevzpomněl…“ vybízím ho, zneklidňuju přítomností deset centimetrů od něj. A to i přesto, že by se stejně přiklonili na jeho stranu, moje absence povolenky je víc než jeho auto uprostřed cesty. To ostatní o něm je nebude zajímat už vůbec!
Překvapivě neodpověděl, odsunul se. Uchopil mobil, do kterého jen krátce a tiše něco řekl. Těžko to bylo volání na policii, tak ho ještě popichuju, že nemám čas, ať hejbne kostrou, jinak že mu zvalchuju ten jeho vyžranej komunistickej ciferník, a že by hraběte, kterému spravuje část lesa, nejvíce však cizí silnici, mohla jeho estébácká minulost hodně zajímat.
Sice byl nervózní, ale i tak mi nepřipadalo, že by mu moje nařčení nějak zvlášť vadila. Byl na ně už tolik zvyklý, že mu nestálo za to se ani slovně bránit? Já už opravdu nevěděl jak na něj, jeho neochota aspoň trochu se hádat, mě odzbrojovala. Zřejmě změna taktiky, a úspěšná - v šachu mě držel on, protože projet jsem nemohl já. Vše se změnilo v okamžiku, kdy z lesa někdo vyšel. A hned se spolu začali hádat.
„Teda tati, co to tu slyším? Řekni mi, řekni, že to není pravda? Mlčíš, neříkáš nic, no samozřejmě! Když jsem to o tobě slyšel poprvé, podruhé, i potřetí, řekl jsem si, že lidi lžou, že jsou závistiví a vymysleli by si cokoli, aby ublížili, ale teď ti už fakt nevěřím!“ spílá otec synovi, až je mi z toho teskno.
„Jak s tím můžeš žít, řekni mi, řekni, co na to tvoje svědomí?“ nebere si syn servítky, až se mi v jeden moment zdá, že to s obviňováním přehání až tak, že cítím závan amatérského hereckého kýčovitého výkonu.
„Prosím tě nech mě být, jako bys neznal lidi, čeho všeho jsou schopni, co všechno si dovedou vymyslet, jen aby projeli. Nezákonně projeli, a já to tady hlídám. Sloužím vlasti, chápeš?“ využívá toho, že byl konečně puštěný ke slovu.
„Jasně, chápu, sloužíš vlasti, za všech režimů a za všech okolností, ty obrácený kabáte!“ a začíná na otce dorážet, ten se motá, motá, až téměř upadne.
Tak u toho nemusím být, to mi stačilo. Ještě chvilku a vjedou do sebe jako ti dva kohouti na smetišti. Musím pryč, chci pryč. Rodinné hádky, vyřizování si účtů z odhaleného tajemství, to není nic pro mě. Ani nechci vědět, jak to mezi nimi skončí, sršela ze mě lhostejnost, třebaže podnět k hádání jsem jim dal já. Neustále na sebe doráží, hádají se, a já se začínám vzdalovat, couvat s obojakým pocitem. Sice jsem neprojel, ale vyvolat nepříjemnou otco-synovskou hádku vytažením kostlivce ze skříně, určitým úspěchem je. Viděl bych to na remízu.
Na příště musím vymyslet strategii jinou – propracovanější, dokonalejší, tvrdší. A pořídit si k tomu mám buldozer? Inu, jak tvrdím – soupeř je to těžký…
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Nechme už té taškařice, ten se už nevrátí,“ povídá syn, když pozoruje vzdalující se auto.
„Ale že ti trvalo, než ses objevil. Pročs nebyl rychlejší? Tos nemohl běžet? To já v tvých letech…“ stěžuje si otec na synovu hlemýždí pomoc.
„Vím, vím, všichni víme co ty, ale tvá mladá komoušská léta bych raději nevzpomínal. Taky se ti na to divadýlko, když jsi v nouzi, můžu klidně vykašlat! Nemysli si, že mě ten tyjátr bůhvíjak bere!“
„No, no, synku, moc si na mě nevyskakuj! A když jsme u toho, ty povolenku máš? Taky by se mohlo stát, že nenechám projet ani tebe!“
