No comment situace

Nad čím vším zůstává rozum stát, s čím se jen tak lehce nepohne a mnohdy vám nezbývá nic jiného, než svraštit obočí a počítat do deseti, do dvaceti...

Barman – hamoun. Při placení u baru platím večerní útratu, nechávám slušné spropitné, ale hned po zaplacení si vzpomenu, že chci ještě žvýkačky, které stojí 15 Kč. Okamžitě mu dávám  desetikorunu, dohledávám pětikorunu a barman trapně čeká a neřekne: „To je dobrý.“

Fakt super kolektiv. V práci zapomenu v počítači flešku, ráno tam není a tak se po ní sháním. To je ale tvoje vina, neměls ji tam nechávat, dostává se mi velmi výchovné odpovědi.

Skromná hamižnost. Při oslavě jsou na talíři dva poslední různé chlebíčky a já se ptám. „Tak kdo si ještě dá?“ Vzbuzuji tím pozornost, ale žádná odpověď. Beru si tedy ten s vajíčkem. Vzápětí se ozve kolegyně: „Jé, zrovna ten jsem ale chtěla já!“ A co je úplně nejhorší, nemyslí to vůbec legračně.

Natvrdlost neomlouvá. Chci zaparkovat a široko daleko vidím jen jedno místo volné. Na něm však částečně postávají dvě paní, spíše plkající než odcházející od svého právě zaparkovaného auta. Blinkrem dávám najevo, že právě na to místo vedle nich chci zaparkovat a nerad bych je přitom ohrozil. Proto se přibližuji jen pozvolna. Nic se neděle, asi si mě ani teď všimli. Mírným troubením na sebe upozorním. Poté se dámy přece jenom rozhodnou vyhovět mi, ale ne únikem pryč, ale přimáčknou se blíže k svému autu. „Jé, a proč zrovna tady? My měly strach, že nás přejedete,“ povídá jedna z nich pohoršeně.

Každý přece musí tušit, že on v křižovatce jenom čeká. Vjíždím na velké parkoviště před marketem, kde platí přednost zprava. Na konci jednoho vedlejšího výjezdu, tedy vlastně na křižovatce, stojí (čeká) auto s řidičem a zapnutými světly. Proto zastavuji a dávám mu přednost zprava. On si však klepe si na čelo a blba dělá ze mě. 

Plytkost. V jídelně čekám ve frontě na oběd asi jako desátý, v tom přichází nějaký spěchálek a druhého v pořadí prosí o přednostní puštění. Ten mu vyhovuje, ale že jich předbíhá daleko víc, už nějak neřeší. 

Igelitový zázrak na všechno. Nedávná invaze igelitových pytlíků do obchodů a dodržování hygienických předpisů v rukách nepoučeného nebo hloupého personálu se postarala o to, jak paní v uzeninách odebírá v rukavicích salám na váhu a ve stejných rukavicích vám vrací drobné. S pozdějším příchodem cenového kódu do rukavic už jenom posmrkuje, mačká tlačítka digitální váhy a příležitostně i zmuchlaný kapesník. Dobrou chuť i příjemné léčení.

Geniálnost k neuvěření. Žasnu nad tím, když někdo dokáže po pěti vteřinách poslechu tvrdit, že poprvé slyšená písnička se mu nelíbí, po minutě říct totéž o filmu a o člověku si udělat obrázek okamžitě, aniž by dotyčný třeba jen promluvil.

Omlouvám se. Venčím pejska a bába poblíž nás zvědavě pozoruje. Pejsek dělá potřebu, bába zaostřuje, nažhavuje se. Na poslední chvíli vytahuji igelit, kam hovínko poslučně odklízím. Výčitkami nabytá bába je zklamaná, ale já opravdu nemůžu za to, že starším lidem trvá nasoukání deseti rohlíků do sáčku tři minuty a mně (zatím ještě) patnáct vteřin, že jsem jí svou rychlostí a uvědomělostí tak moc zaskočil a vlastně i zklamal! 

Opravdové sportovní gesto důvěry. Fakt, věřím ti a vím, že bys mě nezklamal, ale na ten důležitý nedělní zápas nasadím raději někoho jiného. Tolik opěvované důvěry se vám dostane o týden později dvě minuty před koncem za stavu 0:3 s pobídkou: Vypusťte Krakena! Když takovéto pozdní střídaní za obdobného nepříznivého stavu příště odmítnete, jste pro trenéra nasrávací kopálista, protože nechápete jeho geniální záměr otočit zápas vaší čerstvou natěšenou silou. 

Kocourkov hadr. Věřím na křižovatky s pravostrannou předností v jízdě. Proto zpomaluji, když se ke křižovatce bez značky na mé straně blížím. Když jí projíždím, vpravo poznávám obrácenou „tvář“ stopky nebo „dejpřednostního“ trojúhelníku. A že takových zfušovaných křižovatek u nás je!

Dodržovat předpisy jenom kvůli policistům. Proč jedeš v obci sedmdesátkou? ptám se. A proč ne? Tady policajti nikdy neměří.

No Pasaran! Když jdete do závodní jídelny jako cizí strávník na objednávací „kreditku“ jiné osoby, můžete mít docela problém. Čidlo vás prozradí a mravokárně nekompromisní kuchař nelení.

„Vy ale nejste Marie Koutná.“

„Ne, to tedy nejsem.“

„Tak to vám jídlo nevydám.“

„Ale ona je nemocná, na jídlo nemá ani pomyšlení. Oběd by jí propadl, tak poslala mě.“

„Když je nemocná, nemá na stravu nárok. Měla si ji včas odhlásit.“

„Ale ona je v práci. Včera ještě nevěděla, že onemocní.“

„Je mi líto, fakt nemůžu.“

„Dobře, takže od začátku. Jsem Marie Koutná.“

„Občanku prosím.“

„To každého strávníka kontrolujete občankou?“  …

Ale já chci jenom! No tak teda pojďte, ukecá zdravotní sestru, když chce jenom to rychlé razítko na to, že je zdravý. Jenomže o pouhé razítko se jedná pouze z pohledu pacienta. Nakonec se z toho vyklube předoperační vyšetření se vším všudy. A to máte: měření tlaku, natočení EKG, rodinná anamnéza, osobní anamnéza, celkové objektivní vyšetření, zhodnocení laboratorních výsledků a rentgenu plic, a pak to všechno zbývá už „jenom“ sesumírovat a hodit na papír. Jo a taky bych prosil napsat léky na tři měsíce dopředu, když už jsem tady, pane doktore. Ale hlavně rychle, za deset minut mi jede autobus. Vždyť ti doktoři vůbec nevědí, jak správně a hlavně rychle se tohle všechno má dělat, oni se snad vůbec nedívají na vševědoucí Ordinaci v růžové zahradě!