Nevíte náhodou, jak začíná mrtvička?

Nebo spíš jak "předzačíná?" Ptám se jenom tak pro jistotu, protože po mých včerejších unikátních projevech si myslím, že to tuším více než jistě. Všechno začalo nasazením zimních kol na auto, resp. utažením poslední matice.

Tak ti vlastně ani nevím - odjeli my jsme na ten fotbálek, nebo neodjeli?

Nu a po této vykonané práci jsem právě tímto autem odjel s kamarádem na dopolední nedělní fotbálek. Můj snaživý sportovní výkon uspokojivě přeskočíme a raději se soustřeďme až na návrat. Ocitáme se rovnou před kamarádovým obydlím, kde ho vysazuju. On vystupuje, já odjíždím a moc se divím, proč se se mnou ještě tak významně loučí, proč ho v zrcátku vidím, jak na mě vehemetně mává a píská. Vše vysvětluje až jeho rychlá smska, v které mi sděluje, že se pro svůj batoh v kufru auta staví odpoledne během procházky se psem.

Tak mu třeba, jeho chyba, že si neřekl. Navíc je zřejmě i popleta, neboť při následném předávání batohu mi troufale tvrdil, že mi ještě připomínal, ať mu kufr otevřu. A kdyby snad ano, stejně je to tvrzení proti tvrzení a měl jsem legrační věc za vyřízenou. Tou dobou jsem měl plnou hlavu už zcela jiného problému.

Když jsem si chtěl u vyměněných kol po příjezdu z fotbálku dotáhnout matice u kol, zjistil jsem, že nemám čím. Hned mě napadlo: Že by i v tomto měl prsty můj zapomnětlivý a nesoustředěný kamarád? Prohlížím kufr, vnitřek auta, celou garáž a nic. Vzpomínám a přicházím na to, že by nebylo od věci prohlídnou kapsy u bundy, kterou jsem měl na sobě, ale když se dozvídám, že je už v pračce a ta doposud a stále tiše pere, tak snad... Hledám, slídím, nechápu - velký černý klíč pořád nikde.

Záhada horší než v Blair Witch a pomyslím si, že něco mezi nebem a zemí přec musí existovat. Ne, já to opravdu nejsem. Přece nejsem tak blbý, abych na fotbálek odjel s klíčem na kole nebo jsem si ho odložil na střechu a v zatáčce mi spadl? To spíš zůstal před garáží na zemi a někdo ho ukradl. Kvůli tomu opravdu někdo přelezl špičatý plot a nebál se, že si natrhne koule nebo poraní stehenní tepnu? K neuvěření!

Mírně konsternovaný z lidské chamtivosti jsem se uchýlil do tepla domova a otevřel lahvinku vína. Ta mi jistě od starosti odlehčí a přivede na jiné myšlenky, nejlépe však hypnoticky uvede do stěžejního momentu záhadného Bermudsko - přeloučského trojúhelníku: utahovací klíč - matice - já. Zatímco doma manželka popíjela, já jsem po tréninku doplňoval tekutiny a přitom měl povídavou. Sdělený problém je přece poloviční problém, no ne? Jenomže taky jde o to, jak kvalitní je to povídání, což v mém případě poněkud pokulhávalo.

Nad sdělením, že jdu ven telefonovat (nafouknout) kolo auta, se rodina zděsila zatím jen mírně, ale poté, co jsem se vrátil z procházky se psem a všem líčil, jak Bonitka vyčmuchala velký hřebík (rohlík) a já ji od něj naštěstí odehnal, zpozorněli víc. Pak už se to ale začalo lepšit – další slova jsem už jenom komolil. Z kelímku pro psa byl kemílek a z momentálně v televizi hrajícího tenisty Štěpánka, Smetánek. No a když už jsem během povídání o sportovcích byl stoprocentně přesvědčený, že to na tuty nespletu, hrdě a nahlas jsem prohlásil, že naší nejhezčí, nelepší a nejústnatější biatlonistkou je Smetanová (Soukalová,) žena prohlásila, ať jí urychleně odevzdám skleničku.

Bůh ví, co jsem měl pořád s tím nebo tou smetanou – že by souvislost s chutí na sladké? To spíš stávkuje tvůj mozek, dozvěděl jsem se nelichotivě a nevěřil ani tomu, že za to můžou pouhé tři deci vína. Oni "si tě" pořád smějou, zkoušela mě z pozornosti manželka, protože naše adolescentní děti se pořád lámaly smíchy a mé vyřčené i nevyřčené skvosty neustále opakovaly. Její slovní rébus jsem však neobjevil.

Hlavně, že tu jsou děti s námi a že Davis Cup je doma, byl jsem morálně nad věcí a s baterkou v ruce jsem šel hledat nenalezený klíč, který mi pořád šťoural v hlavě. A co myslíte, byl jsem úspěšný? No, jak se to vezme. Ten, který jsem hledal, jsem nenašel, zato jsem vyštrachal ten starý, zapomenutý, ještě z Favorita.

Nevím jak ze mě ostatní, ale já jsem v noci spal klidně. Nezdálo se mi ani o zbrklém kamarádovi, který zapomíná na svůj batoh, ani jsem dál nerozvíjel ztrátovou klíčovou čtyřdimenzní myšlenku a v příčině mého verbálního projevu jsem měl také jasno.

To letošní Svatomartinské (na vlastní kůži a mozek s prokázanými vedlejšími účinky,) opravdu není nic moc, zlatě to loňské! Vždyť taky bodejť by ne, tehdy se mi i při jeho daleko vydatnějšímu ochutnávání nikdo neposmíval.