Nesnesitelná těžkost dospívání (pro rodiče)

Odposlechnutí jednoho puberťácko-rodičovského utkání. Nic víc, nic míň, hlavně, když je sranda a jsme zdraví. Zatím… Ale jen tak mimochodem - jak dlouho ještě nám budou ztrpčovat život?

Událo se jednoho krásného dne při výklepu školního batohu:  

„No to snad ne! Co ty svačiny? Včerejší, pondělní, zelená, šedavě zelená, … A tadyhle ta už upaluje do koše úplně sama! Proč je nejíš?“

„Nemám čas.“

„Hlavně, že já mám čas ti je každý den připravovat, co? To nemáte přestávky?“  

„Máme.“

„No tak! To nemáš dopoledne hlad?“

„Někdy mám.“

„No tak! Obědval jsi aspoň? A copak dobrého?“

„Jo. Nevím.“

„No tak dobře, zapomněl jsi, ale jedl jsi. Ale proč nesvačíš? Co máš o přestávkách tak důležitého na práci?“

„Nic. Rozmlouvám s přáteli.“

„Cože? No slyšíš to miláčku? On nemá čas, on rozmlouvá s přáteli! Víš ty co? Vykašlu se na tebe, bav se s přáteli, zapomeň na svačiny!“

„No to snad nemyslíš vážně muži, ty bys naše dítě nechal bez svačiny?“ ozve se žena.

„Jo, nechal, když máme doma takového školního řečníka. Ať si náš Cicero v klidu hudruje a jídlem ať se vůbec nezatěžuje.“ 

„To mu přece nemůžeš udělat, já ráno připravovat svačiny nestíhám!“

„Ale můžu a udělám! A proč bych neměl?“

„Nemůžeš! Měl by hlad!“

O den později se doma ráno nasnídal, svačinu domů nazpátek nepřinesl a školní oběd mu prý chutnal. Po příchodu domů ulehčil návštěvě z připraveného občerstvení čtyřmi zákusky a chlebíčkem a nutit se nemusel ani do teplé večeře. V osm hodin večer dostává hlad na ovoce a spořádá celé mango. O půl desáté vyrušuje i přerušuje rodiče v ložnici sdělením, že ho bolí v krku.

„Cože? V krku? Proč v krku?“ žasnou, protože se tak nádherně nabízí bolest břicha.

Rodič kouká do krku.

„Hmmm, je to dobrý. Asi jenom nějaká akutní mangitída. Upaluj si líp vyčistit zuby!“