Nepoučitelní jdou opět na návštěvu

Zrovna k nim jsme na další návštěvu šli neradi. Každý by váhal, kdyby zažil tu předchozí. Karel se totiž tenkrát vrátil z vojenské mise, a představte si, hned po uvítání, dřív, než jsme se vůbec stačili posadit, aniž bychom se 

vůbec na něco zeptali, sám od sebe spustil slušný monolog:

„Tak jsem se po půl roce vrátil z mise, výplata byla v dolarech tam, tady mi šel plat v korunách, kurz byl příznivý, já na vedoucí funkci, vydělal jsem tolik a tolik + nějaké ty odměny, do roka bych chtěl zase odjet, ale jedině, když budu zase dělat náčelníka, splatil bych hypotéku, možná našetřil i na část auta…“

Prostě, povídání ve stylu peníze, peníze, peníze, na prvních třech místech neochvějně peníze. Až pak cosi jako chybějící kontakt s rodinou, půlroční ztráta osobního života, riziko a smysl mise. Tedy, vlastně nevím, to si ho jen idealizuju, protože na to řeč ani nedošla.  

Taky možná jsme ti špatní my, protože jsme nepochopili, že sedmnáct návštěv před námi zrovna tohle to všechno slyšet chtělo, protože jeho zahraniční výdělek je ohromně důležitá informace, takže mlel jako kolovrátek už jenom ze setrvačnosti.

S nadějí, že druhá návštěva nemůže být trapnější, jsme se vydali si to ověřit. Od chamtivé mise už nějaký ten pátek uplynul, do další daleko, tak se třeba konečně dozvíme, jak jim rostou a zlobí ti jejich malí caparti, a vůbec, jak se jim daří, jak to zvládají, když jsou celá rodina pohromadě.

Bohužel, dobu návštěvy jsme zase nevychytali. Zrovna se totiž vrátili z dovolené, ale pro změnu jsme byli na raně první, takže by to nemuselo být tentokrát až tak nezáživné až nudné jako minule, myslíme si. Zvláště, když se slova ujala Klárka. Věrna domácí tradici, i ona spustila ještě dřív, než jsme usedli na nový gauč koupený za tvrdě vydřené peníze z mise. Nedočkavost z ní přímo čišela, celá lačná ze sebe všechny jejich zážitky vychrlit dřív, než je zapomene..     

„Jedinečné, neskutečné! Přepychový pětihvězdičkový hotel, přes dva obrovské bazény a brouzdaliště rovnou na pláž, žádný kilometr městem a nervy u přecházení hlavní silnice, švédské stoly pořád plné, žádné doprošování šunky hodinu po začátku snídaně, chápete?“

 No, chápali jsme. „Posilka, ale fakt velká, regulérní, ne nějaký podkrovní kumbálek s mnohoúčelovým strojem a dvěma činkami. A taky kulečník, vlastně tři, a představte si, že zadarmo, a v suterénu kinosál! Třikrát týdně film, a taky tři bowlingové dráhy! Tam toho bylo, úplný ráj na zemi! No chápete to?“

Asi byla zklamaná, protože naše nadšení nebylo takové, jaké při svém teatrálním vyprávění očekávala. Ale my jsme to pořád pobírali i chápali tak nějak normálně - prostě monstrózní hotel ve stylu all inclusive. Ale stejně - kino asi nebylo v češtině, takže jsme velmi silně pochybovali o tom, jestli právě to bylo pro Klárku se slovní zásobou deseti až patnácti různojazyčných slovíček to pravé, z čeho by měla být totálně odvařená. Ale pozor, Klárka nekončí, Klárka přidává!

„Představte si, u každého bazénu dvě vířivky, a taky sauna, ale ta byla bohužel za poplatek. Ale wifina zadara a super, styk s dalekým okolím musí být. Takže paráda, to vybavení, ty možnosti, ta nádhera! Hotelové slevy na půjčení skútrů a motokár, různé výlety, každý třetí den výměna ložního prádla a ručníků, takže pořád jako v bavlnce. Sice to všechno něco stálo, to nebudu zastírat, ale za ten ráj na zemi to fakt stálo.“

Ukaž nějaké fotky, přerušil jsem Klárku, protože to chtělo změnu. Ale ono ouha, pomyslel jsem si po první várce fotek. Fotky z balkónu, děti v bazénu s rukávky i bez, děti v brouzdališti s lopatičkami i bez, asi západ slunce z balkónu, děti na lehátku u bazénu lízající zmrzlinu, východ slunce z balkónu s nohama na balkónovém zábradlí, jistě proto, aby se rozlišil sluneční východ od západu. Tady se nikdo nehnul z místa. No jestli jsem si nezačal myslet, že se jejich dovolení scvrkla na balkón, sešup výtahem, stravování a bazén s přicuclým okolím. Další fotky z restaurace, ohromně vtipně upatlaných dětiček od exotické palačinky asi, a další dva milióny fotek z bazénového skotačení, mě v předtuše utvrdily. A víc jsme toho nestihli, uzavřela Klárka své povídání fotografií autobusu, který je odvezl na letiště.

Vůbec netušila, jakou mi tím udělala radost! Svým přiznáním! Ani jedna fotka z bowlingu, kulečníku, posilky nebo vířivky, natož z nějakého výletu na čemkoli.

Měl jsem nabito na volej, který musím nechytatelně zavěsit. Takže se nechávám slyšet:

„Tak to jste si toho opravdu dost užili. Denodenně v mořských vlnách, s dětičkami i bez, pohoda u bazénu, nabušení z posilovny, zdokonaleni v kulečníku i bowlingu, permanentně naloženi ve vířivce, vyhřátí ze sauny, bohatší o šest filmů, na motokárách a skútrech jste se jistě vyřádili do sytosti, a výletů jste podnikli určitě nespočet. Obdivuhodné, jak jste to mohli všechno tak dokonale stihnout. Navíc pořád aktivní na facebooku, fakt smekám. A co další fotečky, nebyly by?“

Zarazili se, zpozorněli. Jak to asi myslím, přemýšleli. Tak, jak to říkám, nebo ironicky, protože jsem jejich chvástalství odhalil? Na odpověď jsem nečekal, ticho jsem utnul, vše jim krátce a stručně objasnil.

„To my jsme byli jenom u Bavorova v Pošumaví, a jenom na prodlouženém víkendu, ale fakt super. Sice jsme mohli jenom do malého bazénu na zahradě, ale v něm jsme se po vycházce vždycky vyblbli, po večerech se u něj a v něm decentně opíjeli, opodál jenom jeden nádherný hrad s rajskou zahradou, kde jsme ale pokaždé objevili nové zákoutí, každý den jsme šmajdali  malebnou krajinou, o jejíž kráse jsme neměli nejmenší tušení. V pokoji i v kuchyňce všechno, co jsme potřebovali, a stálo nás to tak málo, že to si raději necháme pro sebe."