Nepleťme si "piráty" silnic s nevychovanými drzouny

Piráty mám v uvozovkách proto, že ačkoli se tento název ujal, charakterizuje je nepřesně. Hlavní však je, že každý přibližně ví, o kom je řeč. Neztotožňujme je však s těmi, kteří se na silnicích sice chovají neslušně, avšak nikoho neohrožují a předpisy neporušují.

Myslím si, že nelibé osočení si zaslouží třeba ten řidič, který předjíždí auto nebo i více aut jedoucích v obci čtyřicítkou jenom proto, že se poslušně nezařadí za poslední. Avšak nic víc. I já jsem předjel pomalu dojíždějící auto k železničnímu přejezdu, kde blikala červená. Proto jsem to udělal, že jsem spěchal. Nemůžu vědět, jestli by mě auto rozvážnou jízdou plížícího se bojovníka přes obec nezdržovalo a kdo ví, jaké podmínky k předjetí by byly, kdyby se zbytečně loudal i za cedulí. Vím, asi to nebylo tak úplně fér, ale mé důvody už znáte.

Víte však, co udělal ten naštvaný pán za mnou, když jsme oba před závorami stáli? Ten vševědoucí rozumbrada mi přišel rozčileně vynadat, že.., no raději to zkrátím. Gestikulovaně a velmi procítěně mi vysvětloval, že toto se přece nedělá. Já si však myslím, že se to děje, ikdyž se to nedělá, jestli mi dobře rozumíte. Ba co víc, že ti útlocitliví prosťáčci, kteří si myslí, že neubližující drzost na silnicích rovná se porušování dopravních předpisů, by se nad sebou měli zamyslet taky.

V mírné obdobě jsem téměř to samé zažil docela nedávno na trase Vrchlabí - Špindlerův Mlýn, kde byly, nebo možná ještě jsou, dva úseky s mobilními semafory, protože se tam opravuje část silnice. Jsem asi páté auto, které stojí na červenou, dalších pět, sedm se za mě zařadí, až najednou… Jedno z aut na konci vyčíhne chvilku, když proti nám nic nejede, celou stojící kolonu předjíždí a řadí se před první stojící auto. Asi nejenom já jsem vejral jak netopýr na rogalo a můj první moment byl ten, jaký je ten předjížďák sviňák. Pražská poznávací značka mě nepřekvapila a jedno z čísel, tedy 68, bylo také lehké si zapamatovat. Jenomže po chvíli jsem si řekl: jak se provinil? A odpověděl jsem si jak? Že nijak. Před semaforem přerušovaná čára, směrovka zapnutá, jeho rychlost nepřekročena. Jenom mi není jasné, jak mohl vědět, že před prvním autem a semaforem je pro něj dostatek místa, protože stát jako první já, nevešel by se přede mě ani lísteček. Sice se to nedělá, ale jak vidíte, děje se to.

Stát se to samé u druhého semaforu, tak tam by se kvůli nepřerušované středové čáře provinil. No nic, takže nám zmizel rychle vdáli, co vám budu povídat, ale já jsem se zbývajících deset kilometrů docela bavil. Ano, trochu mi to připomnělo moje předjíždění před závorami.

Nechci však, abyste si mysleli, že s takovými frajírky stoprocentně sympatizuju, ale rozhodně bych si s nimi nešel nic vyřizovat, dokazovat jim, oč hodnotnější a ohleduplnější řidič jsem já. Taky proto, že určitě nejsem. Ale paní s kočárkem na přechodu vždycky zastavím, tak to zas jo…

Já v autě nadávám, to taky jo, třeba na ty, kdo zabočují a vykašlou se na blinkr. Odsuzuju to i přesto, že ani já neblikám tehdy, když předjíždím cyklistu nebo chodce, když kolem mě není nikdo na míle daleko. Blikat si jen tak pro sebe, mi připadá opravdu zbytečné. Změnu o směru jízdy nedávám dopředu vědět ani tehdy, když předjíždím cyklistu a kousek přede mnou je odbočka na vedlejší doleva. To mi připadá velmi matoucí a vozidlo za mnou se může domnívat, že zatáčím a mohlo by se začít připravovat nebo už i najíždět k podjíždějícímu manévru zprava.

Jednou jsem zažil naprosto stejnou situaci a já byl tím, kdo zpomalující auto blikající doleva podjížděl, no a jak jsem s ním v úrovni křižovatky byl nastejno, docela nechápavě jsme na sebe koukali, protože on si odbočení rozmyslel. Naštěstí ho napadlo přidat plynu, aby to nebylo na mě a nemusel jsem ho předjíždět zprava já. Tak to by mohla být docela řízná prdel, myslím si.

Těch pár uvedených případů jsem se snažil popsat přesně a zřetelně tak, aby v tom měli všichni jasno. Takže: nemám rád nejenom šmouly, ale i takové řidičky a řidiče, kteří se bojí jezdit a proto zdržují ostatní nejenom pomalou jízdou, ale i svými zdlouhavými a bojácnými reflexy. Při rozjíždění, před kruhákem, když vyjíždějí z vedlejší na hlavní a to je kolikrát k zbláznění, proč se rozhýbou až tehdy, když poslední auto minulo jeho úroveň před pěti vteřinami. Vlastně vím proč. Oni se pro jistotu ještě dívají dvakrát doleva a doprava a nahoru taky, protože co kdyby zrovna padalo letadlo. Až pak konečně, přichází liknavé procitnutí a povel neméně ostražité spolujezdkyně – manželky.

Tak co, jasné? Všem? Úplně všem? Takže velkýho bacha na mě! Mít mě za prdelí, tím pro vás končí veškerá legrace! Ba co víc, když na vás někdo dvakrát zatroubí, budu to já a to už obvykle bývám hodně naštvaný :-)