Nemám rád, když:

Výčet všeho toho, co mi zrovna dvakrát nezalichotí. Kdybyste se v něčem poznali i vy, moc by mě to potěšilo. Ve dvou se všechno líp snáší…

Ano, jsem to já. Takový fešák jsem já to byl ještě před třemi lety.

Nemám rád, když:

-         mi někdo kontroluje křížovku, přitom kroutí hlavou, že i přesto, že mám vyplněna všechna políčka, nedává tajenka smysl. Po půlhodině to vzdává a řekne mi, že toto něco, se nedá už ani opravit.

-         jsem přibral a dobrá duše mi řekne, že jsem zhubnul. Dává mi tak najevo, že jsem mu předtím připadal tlustší.

-         mě někdo zdraví „dobrej!“ Tento pozdrav snesu jenom v Okresním přeboru.

-         u 15-letého syna loudím banánek v čokoládě a on mi ho před chtěným kousnutím celý olízne.

-         u 12-leté dcerky loudím rohlík s plátkovým sýrem a ona mi ho před mojí rychlou reakcí stihne ještě olíznout. Nebo mě naláká na poslední sousto, ale pak si to rozmyslí, dá do pusy, ale nepolkne. Po chvíli se jí ale zželím natolik, že ho vyndá a přece jenom mi ho, ve vší slušnosti nabídne.

-         mi kdokoli u jídla řekne, že mlaskám i přesto, že mám pusu zavřenou.

-         někdo mluví za mě: co si myslím, co udělám, jaký jsem …

-         mi nikdo nevěří, že jsem při běhání v lese viděl červeného slona.

-         mi řemeslník slíbí, že přijde v 8, v 9 mu volám kde je, on mi odpoví, že je už na cestě a z vedlejší budovy přijde v 11 hodin.

-         jsem k doktorovi objednaný na 13 hodin a dostanu se na řadu v 15:00.

-         a do třetice sliby: když jsem na masáž objednaný na pátou, přijdu na ni za pět minut pět a on mi řekne, ať si ještě skočím nakoupit.

-         mi televizi přepíná někdo jiný. Navíc úplně blbě.

-         se mě v restauraci číšník nezeptá, jak mi chutnalo.

-         mám na rohlíku kmín, jehož účel tam nechápu.

-         si taxikář řekne o pětistovku za tři kilometry jízdy po Praze.

-         někdo komolí slova. Například permanentní za „pernamentní.“ (Hlasatel na fotbalovém stadiónu v Hradci Králové před 25 lety a každý druhý.) Nebo badminton, který se čte bedminton za „bedminkton.“ (nedávno v rádiu Evropa 2 Leoš Mareš a každý druhý.)

-         fotbalisti po prohraném zápase na hřišti brečí, přičemž oběma mužstvům muselo být už před soubojem jasné, že jeden z nich v turnaji dál nepostoupí.

-         mi spolujezdec kafrá do řízení auta. Zvláště ten někdo, kdo nemá řidičák, ale on by ho přece mohl mít, kdyby chtěl.

-         mě synek poráží v silové páce a vychloubá se, že lepší to se mnou už nebude.

-         mě synek na závěr desetikilometrového běhu lehce přesprintuje a uvažuje o tom, že si doma ještě zaběhá na páse.

-         ode mě spolustolující odebírají vše co má etiketu s písmenkami (kečupy, kakaa, lupínky,) abych si u jídla nemohl nic číst. A objevovat v textech chyby, samozřejmě.

-         něco málo „zvořu“ a sám sobě si kriticky přiznám, že nejsem stoprocentní. Dostane se mi však odpovědi, že stoprocentní opravdu nejsem nikdy, maximálně tak 20%ní.

-         se někdo pozastavuje nad mou moravskočechštinou ve výrazech jako: já su otužilej, já nejsu namyšlenej, chcu rozsvítit, já chci rožnout anebo tři, dva, jedna, včil!

-         si sednu, dám nohu přes nohu, odlehčeně a v těžko v popsatelné póze dám spočnout i horním končetinám, načež dcerka prohlásí: hrůza! Ale vydrž tati, vyfotím tě a dám to na www.buzna.cz.

-         jsem na procházce s pejskem, někoho potkám a nepoznám, jestli dotyčný mluví se mnou nebo s naší fenkou Bonitkou.

-         mi někdo něco říká a přitom se ohání jmény lidí, o kterých musí vědět, že je nemůžu znát a samozřejmě, co jsou zač, mi během monologu neosvětlí.  

-         jsem na záchodě a jsem popoháněný, že už přece musím být. Že jsem tam už půl hodiny, vyrábím si tím hemeroidy, přičemž pohled na hodinky mi říká, že tam netrůním ani deset minut.  

-         když mi někdo řekne, že jsem na hovno. O to kolikrát ani nejde, to já mnohokrát jsem, ale  nemusí mi to nikdo připomínat.  

-         si někdo bude myslet, že tento výčet jsou pouhé výmysly a navíc je příliš dlouhý. Nejsou, věřte že není, ale končit budu. Avšak jenom proto, abych mohl zase někdy pokračovat. 

Víte jak k tomuto všemu došlo? Rozpůlil jsem si list papíru. Nalevo jsem psal co rád nemám, napravo co mám rád. Zatímco levý řad byl hotový v cuku letu, vpravo se krčily pouhé dvě odrážky: mám rád, když mi někdo popřeje na svátek a mám rád, když mi někdo popřeje na narozeniny, a to i neupřímně. Takže co myslíte, v jaké pokračování můžete asi tak nejspíš doufat?