Náhodný zachránce bude muset vysvětlovat

Aby toho nevšedního večera Karel usnul ještě před půlnocí, musel si vypomoct práškem na spaní. Avšak po probuzení rychle pookřál a zapnul notebook, jestli to ve zprávách na internetu bude. Nepřekvapilo ho, že bylo. 

Ještě se zbývalo ujistit, jestli policie dodržela slib, aby pisálkům jeho jméno neprozradila. Dodržela. V článku ho nazývali náhodným kolemjdoucím, zachráncem plavkyně, která se šla v noci vykoupat.

Brzké noční letní koupání budiž, ale ne po včerejší bouřce, kdy se přes hráz valilo více vody než obvykle. Trochu nerozum, jenže... Karel měl úmysl stejný. Takže i on se vykoupal, i když také poněkud jinak, než chtěl.

U známého jezu poblíž železniční tratě cedule o zákazu vstupu na něj někdy byla, pak zase počmáraná byla, jindy zas utržená byla. Ale copak to pomůže? Hráz byla pro jednoho široká až až, jen se muselo trochu dávat pozor na okrajová kluzká místa. Za světla, za normálního toku žádný problém.

Toho dobrodružného večera se na břehu vyzul, pod sandály si schoval mobil, zkusmo vkročil na jez, o síle vody se nejdřív přesvědčit. Když došel asi do třetiny, pod hrází spatřil stín, uslyšel sténání ženy. Nebylo pochyb o tom, že tam dole, tři metry pod ním, musí zakročit. Opatrně se sesunul, snažil se ji uklidnit. Nespolupracovala, neposlouchala. Vyděšená, ve stresu, prochladlá a taky těžší byla.

Naštěstí jim bylo vody jenom po prsa, ale na ostrých kamenech vespod se stabilita udržovala jen stěží. Uvězněni ve šplouchajících vodních vírech, z obou stran je nepřetržitě tečovaly masy zkalené vody. Od klidnější hladiny je dělily pouhé tři metry, ale ona se neustále přidržovala jakési čouhající větve, které se nechtěla vzdát. " Pojďte, já vás sevřu, mě se přidržte, to zvládneme!" ale bála se pohnout, relativně bezpečné místo opustit. Když se ji Karel snažil silou odtrhnout, zabrala také. Jenomže naopak. Voda hučela, nebylo slyšet vlastních slov. Sil ubývalo i Karlovi, těžké pořízení to s ní bylo.

A pak najednou - zázrak! Zpozdilý cyklista se na mostě náhle zastavil. Karel zběsile mával, začal křičet jako o život. Uviděl je. Pochopil a přivolal pomoc. To on je v očích Karla skutečný zachránce.

Jak jinak, u Karla. Zase chtěl něco dokázat sám, a zase to dopadlo jenom tak neurčitě, jen tak na půl. V jeho životě jako skoro všechno. Snad nikdy nic nedokázal něco důležitého dokončit úplně sám. A když už, tak jen s pomocí, na několikrát a mnohdy pozdě.

Tak třeba přijímačky na vysokou. Neuspěl, výsledkově skončil třetí pod čarou a odvolání poslal pozdě. Pracoval, nepracoval, brigádničil. Oženil se, rozvedl, oženil, auto opravil, porouchalo se, a jako sportovec taky nic moc. Poslední minuta zápasu, rozhodující fotbalová šance - trefil tyčku. Kolikrát? Na fiftýny vyrovnaný tenisový zápas - jak jen mohl skončit? V rozhodujících momentech neuspěl, konce gamů patřily soupeři. Mockrát! Ale čert ať vezme sport, to je jenom zábava, ale co se naotvíral mejlů a obálek s žádostí o pracovní místo, jejichž odpověď začínala slůvkem bohužel...

Teď Karel práci má. Sice ne bůhvíjakou, ale má. Takovou, která mu umožňuje jezdit i na fiktivní krátkodobé služební cesty. Být sám, vypnout, odpočinout si od všeho, projít se kolem líbezné Berounky, to má rád. Trochu riziko, kdyby mu na to žena přišla, ale stojí mu to za to.

Proto mu hodně záleželo na tom, aby se jeho jméno v médiích neobjevilo. Dvořák ani Novák se totiž nejmenuje, ale pouhých šest osob v zemi s jeho příjmením už znepokojivých je.

Ale upřímně - o zviditelnění skromný a polovičatý Karel nestál ani tak. A zcela upřímně podruhé - bylo to poprvé, kdy ho jeho počin hřál u srdce víc než kdy jindy, byť mu ke spokojenosti zase někdo pomohl.  

Návrat ze smyšlené dvoudenní služební cesty proběhl spokojeněji než obvykle. Bez prozrazení, v poklidu a včas, o pocit potřebnosti navíc. Další dny chrlil internet zprávy tempem nevídaným. Rodili se další menší a větší hrdinové, noví vychytralí podvodníčci a zloději, vybržďoval sto padesátý pirát silnic, otiskl se nespočet vychytaných fotek sélebrit. Obrovská všehochuť informací odevšad neznámého hrdinu od vody rychle zchlamstla, upadl v zapomnění. 

A upadala by i vzpomínka v Karlově mysli, kdyby se u něj jednoho sobotního odpoledne neobjevila asi padesátiletá šik blondýna. Zrovna, když měl na zahradě plno práce. Řekla jen: "Vzpomínáte si na mě? Mnohokrát Vám děkuji. A to mi věřte, dalo mi hodně práce vás najít."

Karel si samozřejmě vzpomněl. Její vlasy nebyly jako tenkrát zplihle mokré a rty namodralé, ústa zapšklá a oči vystrašené. Zkoprněle stál, pousmál se. Pocit vděku mu byl velice příjemný. Do okamžiku než: "Kdo to byl?" přispěchala si pro vysvětlení manželka.

"Ále nikdo, jenom zabloudila. Chtěla vědět, kudy se jede do Brodu," pohotově odpověděl. Avšak manželčiny pátrací oči ihned odhalily pochybnost.

"Jo, a s tvojí radou byla tak spokojená, že si tu zapomněla sadu archivních vín s nějakou načančanou obálkou k tomu. Tak to mi budeš muset, hošánku, hezky rychle vysvětlit!"