V naprosté pohodě, vždyť se jenom jedná o takové běžné, milé domácí škádlení. Tedy, až na ty zdravotní následky! :-)
Jednoho nedávného a krásného dne jsem se ocitl v domácnosti, kde se pečivo nedává do mrazáku, aby vydrželo čerstvé, kde se nepřikrývá bábovka, aby neztvrdla a nesedaly na ni mouchy, kde se nádobí neuklízí do myčky, protože není, kde se hrnce s jídlem nedávají do chladničky, protože v ní není místo, kde se, kde se, kde se…
Ale máslo, to by se mohlo, protože dovnitř by se vešlo, to by se mělo, protože na obalu se píše – uschovejte v chladu a temnu. A já si bláhově myslel… vlastně mě udivovalo, že máslo vídávám skoro vždycky na chladničce než v ní, a v dobré víře jsem ho pokaždé dovnitř schoval. Ale druhého dne bylo zase venku, takže já s ním zase šup do chladničky. Taková sranda na schovávanou to byla. Myslel jsem si, jak záslužnou činnost provádím, když už je Olí takový máslový bordelář. Tedy, až do onoho dne:
„Proč to děláš? Proč mi ho pořád schováváš?“ udeřila na mě přítelkyně.
„Co bych dělal, jenom ho dávám tam, kam patří.“
„Tak to prosím tě nedělej, ztvrdlým si rohlík nenamažu,“
„Ale vždyť se ti zkazí, zežlukne, rozteče se!“
„Bez starosti, zatím v pohodě, hlavně, když je měkké.“
„Aha, vysvětlení máš, ale stejně! To se ti třeba měsíc bude válet na ledničce? Vzpomeneš si na má slova, až ti máslo ve vedrech zteče na podlahu a ty proběháš noc.“
„O mě se nestarej, vzpomínání a zapomínání je spíš tvůj problém, ale aspoň jsme si to vysvětlili, no ne? Ale co kdyby byla dvě másla – moje a tvoje. Ty si měj to svoje uvnitř, to moje bude venku! Je ti to jasné? Nebo spíš – bude ti to jasné i zítra?“
Souhlasil jsem. Uběhl týden, možná dva, a zdálo se, že všechno klapalo tak, jak mělo. Já si to své vytahoval a schovával, Olí tuto starost neměla, a pečivo si mazala konzistencí rozteklé zmrzliny. Jenomže mi to nedalo, máslo přece do chladu patří! Dva až šest stupňů píšou na něm. Stalo se tak, že toto doporučení nedávnou máslovou rozmluvu tak nějak odstranilo, naši dohodu můj mozek dočista odboural. Ach ta skleróza – matka turistiky! Jak jinak si totiž vysvětlit to, ať už vědomky či nevědomky, jsem nejenom to své máslo uklízel. Nějakou chvíli mi tento úlet procházel, asi si Olí myslela, že máslo si omylem schovala ona, jenomže do nekonečna tohle vydržet nemohlo. Jednoho krásného dne si sebou byla stoprocentně jista, a protože to nenechala jen tak být, dosti ostře na mě vyjela, mírně napsáno.
Splnilo to účel, neboť její výtka na mě zapůsobila až tak, že jsem si to u ní chtěl vyžehlit a na důkaz pochopení se jí něčím zavděčit. Napadlo mě, a tak jsem i provedl, že pod její máslo jsem dal lístek s nápisem „TVOJE MÁSLO.“ To se jí moc líbilo, nastala doba pohodová, máslová.
Avšak i legrace a klid musí někdy skončit, a taky lísteček se pod máslem zamastí a upadne na zem, takže po nějakém čase jsem na vlastní důkaz pochopení zapomněl, a máslo začal zase schovávat.
Takže zase! Když jednou nebyla v optimální náladě a zároveň měla tu svoji máselnou potřebu, muselo dojít k neodvratitelnému. Když si ho na chleba naštvaně sekala, nebyl jsem zrovna u toho. Naštěstí! Určitě to nebyla podívaná i poslouchávaná k popukání, protože dala vzniknout velkému nápisu na á čtyřce: „MOJE MÁSLO“ s deseti tlustými vykřičníky.
Když jsem toto vyznání lásky u másla objevil, v ten moment se mi matně vybavilo, že něco podobného tu už kdysi bylo. Tak si říkám: Jó ahá, v tom budu mít prsty asi já. Nejspíš znovunalezený lísteček, vzpomínám si matně.
„Ale MOJE? Cože?“ podivím se, zachmuřím se, až se mi roztáhnou vrásky na čele. Vzpomínám, vzpomínám, fandím si… Tak asi jo, číst ještě umím.
„Ale co dělá máslo venku?“ kroutím hlavou a pořád se tomu divím. Hmmm, hmmm, asi to tak má být, a šup s ním do temna a chladu!
P.S: Nejvíc domácích úrazů se opravdu odehrává v kuchyních.
